TFH - 5. část
Za půl hodinky přišla profesorka McGonagallová, v ruce svírala pergamen srolovaný do ruličky. Předala mi ho. "Blahopřeji, slečno Blacková." Usmála se a odešla. Otevřela jsem vysvědčení a nemohla uvěřit vlastním očím.
Výsledky zkoušek Náležité kouzelnické úrovně
Francine Blacková
Péče o kouzelné tvory (P)
Kouzelné formule (N)
Obrana proti černé magii (V)
Jasnovidectví (H)
Bylinkářství (N)
Dějiny čar a kouzel (V)
Lektvary (V)
Přeměňování (P)
Hned jak jsem zkontrolovala všechny známky, běžela jsem celá nadšená za Severusem. Vpadla jsem do jeho kabinetu a celá zadýchaná pokračovala.
"Severusi! Mám to já jsem to dokázala! Složila jsem nkú." Radostně jsem mávala kusem pergamenu. Severus měl ale nepřístupný a chladný výraz. Sebemenší radost by jste hledali marně. Jen tam stál a chystal se říct něco, co jsem rozhodně nechtěla slyšet.
"Samozřejmě, že jsi je složila. Vždyť jsi Blacková."
"Takže teďka už mě můžeš začít učit i ty složitější věci. Zvládnu to. Ještě stihnu i OVCE. Jenom musíme začít."
"Na to je ještě čas. Teď bychom se měli soustředit na důležitější věci." Odsekl podrážděně, od kotlíku přešel ke knihovně, vytáhl jednu knížku a začal v ní zuřivě listovat. Zklamal mě. Tolik jsem se snažila, abych mu udělala radost, abych sama něco dokázala. A teď byl tak daleko, jako cizí člověk, stál tam s knihou v ruce a já si říkala, kdo to je?
"Ty to to nechápeš. Nikdy jsi to nechápal." vzhlédl od knihy a chladným odměřený tónem se zeptal "Prosím? O čem to mluvíš?"
"Pokaždé …" začala jsem se zajíkat a do oči se mi draly slzy "pokaždé, kdy se na tebe jenom podívám mám strach, že příště si budeme ještě vzdálenější. Strach, že nakonec už mě ani nebudeš chtít políbit. Ale ty to zjevně nechápeš. Jak bys taky mohl, vždyť ty vidíš jenom ty svoje lektvary. Ale už v tom nejsi sám, Severusi! Tohle už dlouho není jenom o tobě, je to o nás. A já .. panebože jak jsem jen mohla být tak hloupá .. já tě miluji Severusi. Víc než si dokážu připustit. A nechci aby to tak skončilo, nechci .. ale ty mi nedáváš jinou možnost." Teď jsme tam oba jen tak stáli. Celá jsem se třásla, čekala jsem co udělá. Zavřel knihu a přistoupil ke mně, už už mě chtěl políbit, ale já jsem se odtáhla. Věděla jsem, že bych znova podlehla chtíči a všechno moje snažení, celá ta monotónní řeč by byla k ničemu.
"Tys to vůbec nepochopil. Ty mi nevěříš. V tom to celé je." do tváře mu vstoupil údiv. "Dobře myslíš, že ti nevěřím. Jak myslíš. Chceš se učit? Učit opravdu těžké věci? S tím by neměl být problém." Pevně mě chytil za ruku a táhl k židli. Posadil mě na ni a začal.
"Existuje mnoho spolehlivých způsobů, jak zjistit pravdu. Jedním z mnoha je třeba veritasérum, které je ti už dobře známé." Pokývla jsem hlavou a Severus pokračoval. "ovšem, když nevíš na co se zeptat nemůžeš čekat pravdivou odpověď. K tomu slouží nitrozpyt. Způsob, jak proniknout do mysli protivníka. Prakticky vidíš vše na co by ses mohla zeptat nebo nevíš, že je to pro tebe důležité? Můžeš si být jistá pravdivostí a navíc pokud jsi v nitrozpytu opravdu dobrá, můžeš odhalit každou lež."
"Počkej Severusi, ty mluvíš o čtení myšlenek?"
"Ve své podstatě ano. Lidská mysl má několik vrstev pokud se ti podaří do ní prorazit nic ti nemůže zabránit tomu si prohlédnout prakticky celý dosavadní život té osoby."
"Takže je to něco jako knížka?"
"Velice nepřesně řečeno, ale máš pravdu. Já tě dneska naučím, jak svou mysl uzavřít. Je to podobné jako s kletbou imperio. Musíš se prostě snažit." Narovnala jsem se na židli a vyčkávala. Severus namířil hůlku na mě, pak zařval
"Legilimens!" - najednou jsem byla zpátky v děcáku a další děti do mě kopaly - pak jsem byla na univerzitě a snažila jsem se co nejrychleji zapisovat poznámky - ´no tak Fran bojuj se mnou, snaž se!´ co nejlépe jsem dovedla, soustředila jsem se a za chvíli opět seděla v židli v Severusově kabinetu.
"Co to bylo?" zeptala jsem se vyděšeně.
"Jen malá ukázka toho, jak nebezpečný pro tebe může být někdo, kdo ovládá nitrozpyt." Zašklebil se, ve mně se zvedla vlna vzteku. "Fajn, tak to zkusíme znova!"
"Legilimens!" seděla jsem v autě a přijížděla k děcáku "Ne!" zařvala jsem a opět jsme byli zpět v místnosti.
"Na druhý pokus slušné." Hůlku jsem pevně svírala v ruce a lapala po dechu. Severus se posadil za stůl a vyčkával. "Co teď? Snad to není všechno?"
"Ne to je teprve začátek." S naprosto chladným výrazem pokračoval.
"Frani," to bylo poprvé za celou dobu, co mě tak vůbec oslovil. "vyčítáš mi, že ti nevěřím. Přitom moc dobře víš, že to tak není. Několikrát ses mě ptala na Smrtijedy, myslím, že dneska ti dám dostačující odpověď." Pořád jsem nechápala. "no tak zvedni hůlku a použij to kouzlo na mě." Upřeně se mi zadíval do oči, teď jsem teprve pochopila, co po mě žádá.
"Ne to nemůžu Severusi, to by byl moc velký zásah do tvého soukromí, to nejde."
"Fran, já před tebou nechci mít žádné tajemství. Prostě to udělej. Tohle je nejlepší cesta, jak můžeš dostat odpovědi na všechny tvé otázky. No tak! Udělej to!" zakřičel. Napřímila jsem hůlku a pevným hlasem zvolala -
"Legilimens!" koukala jsem na malého chlapce s černými vlasy, kterého mlátil vysoký a opilý muž - stála jsem v Bradavicích a viděla, jak se mladému Severusovi vysmívají - najednou byla noc stála jsem na louce, v kruhu tam stálo asi deset mužů, v černých hábitech, přes obličej masku, kterou ještě překrývala kápě, na zemi se svíjel žena a křičela bolestí - deštivý den a já koukala na zničeného Severuse, který se skláněl nad hrobem, najednou k němu přistoupil vysoký hnědovlasý muž a vlepil mu facku - stála jsem v Brumbálově pracovně společně se Severusem, kterýho ho žádal o místo - a teď jsem byla zase zpátky v realitě.
Na židli seděl vyčerpaný a spocený Severus. V ruce svíral hůlku, tak pevně. S vyděšeným výrazem jsem na něho koukala, oči měl sklopené a koukal do země.
"Ty .. ty jsi byl Smrtijed."
"Ano." Pronesl tak tiše, že ho bylo sotva slyšet.
"Prožíval jsi ty muka a nemohl nic dělat. Tvůj otec .. tvá matka .. Severusi, je mi to líto." Dál nehybně seděl na židli koukal do země. Klekla jsem si k němu, zvedla mu hlavu a pohlédla do očí, do očí zlomeného muže.
"Severusi Snape, já tě miluji a nikdo a nic na tomhle světě to nezmění."
"Taky tě miluju a někdy je to rozhodně k zbláznění." Jemně se usmál. Políbila jsem ho a chvíli jsme tam jen tak spolu zůstali a koukali si do očí. Hodně se změnilo, najednou jsme si daleko více věřili, každý jsme se spoléhali na toho druhého.
Potřebovala jsem, aby mi to někdo všechno vysvětlil, hlavně jsem potřebovala vědět, proč McGonagallová tak pohrdá Severusem. Před vchodem do Velké síně jsme se rozdělili. Řekla jsem Severusovi, že si musím ještě zajít půjčit nějaké knihy o dějinách. Vyběhla jsem schody, zaklepala na dveře kabinetu profesorky McGonagallové.
"Slečna Blacková, co pro vás můžu udělat? Nějaký problém s výsledky nkú?"
"Ne paní profesorko, jde o něco úplně jiného. Měla bych na vás takovou malou prosbu."
"Pokud to bude v mých silách ráda vám pomůžu. Prosím, posaďte se." Ukázala na židli naproti svého stolu, pohodlně jsem se usadila a pokračovala.
"Když jsme se poprvé potkaly, v ředitelně, ten večer jste řekla, že doufáte, že nejsem Smrtijed." McGonagallová si mě ještě jednou změřila, stejně jako ten večer, na její tváři byl teď vidět odměřený úsměv a zkoumavé oči.
"Ano, to jsem řekla."
"Chci se vás tedy zeptat na všechno co víte o Smrtijedech. A především na ty pasáže, co mají co do činění se Severusem." Vrátila jsem ji její úsměv a probodávala ji očima.
"Slečno Blacková, proč se Severuse nezeptáte sama? Přece jenom si myslím, že tyto informace by vám měl sdělit on."
"Severus mi samozřejmě všechno řekl, ale já bych to ještě jednou ráda slyšela od někoho cizího." Dala jsem důraz na slovo "cizí" a vyčkávala co se stane, buď mě vyhodí nebo řekne co ví.
"Dobrá, Albus mě už upozorňoval na to, že se mě asi jednou přece jenom zeptáte. Takže to nebudeme odkládat." Opřela se o židli ve které seděla, chvíli bylo ticho a pak začala.
"Tak tedy, před několika lety u nás studoval Tom Raddle, velice nadaný student Zmijozelské koleje, liboval si především v černé magii. Zakládal si na tom, že jeho matka byla kouzelnické krve i přesto, že jeho otec byl mudla. Poté, co dostudoval, žádal o místo profesora obrany proti černé magii. Díky bohu, toto místo mu bylo odepřeno. Po Raddlovi se na dlouhou dobu slehla zem, vrátil se až po několika letech jako Lord Voldemort, svými nohsledi nazýván jako Temný pán. Kolem sebe soustřeďoval lidi jemu podobné. Chladní zabijáci, naprosto bez citů a svědomí. Zabíjeli všechny, kteří nebyli čisté krve. Lidé, kteří se podřídili jeho velení a vykonávaly tyto ohavné činy se nazývali Smrtijedi. Hned po tom, co Severus dokončil školu dal se ke Smrtijedům. Zabíjel bez jakýkoliv výčitek. Mučil nevinné. To je důvod, proč Severusovi stále nevěřím, tak slepě jako Brumbál."
"Profesorko, jsem si více než jistá, že Severus neplnil úkoly Temného pána s radostí. Nicméně. Důvod, proč mu Brumbál věří znáte?"
"Několikrát jsem se Albuse ptala, ale nikdy mi to neřekl. I přesto naznačil jeden z možných důvod, proč by tomu tak mohlo být. Předpokládám, že ten důvod budete chtít znát. Těsně před tím než Severus přešel na Brumbálovu stranu, zabili jeho lásku z dětství. To dostalo Severuse zřejmě na kolena a rozhodl se špehovat pro Brumbála. Naštěstí byl Vy-víte-kdo poražen rok po tom. I přesto, celou tu dobu, co byl Severus ve službách Temného pána, zabíjel, mučil a zanechával za sebou nevinné děti, opuštěné a bez rodičů. A to je neomluvitelné."
"Myslím, že už jsem jednou řekla, že jsem si více než jen jistá, že Severus tyto úkoly vykonával pod nátlakem."
"Opravdu, jste si tak jistá?"
"Položila bych za Severuse vlastní život, kdyby to bylo nutné."
"Jen aby jste se nespálila, Severus je jenom sprostý, možná napravený, vrah a nic jiného."
"Profesorko! Byla bych velice ráda, kdyby jste se o Severusovi takto nevyjadřovala, alespoň v mé přítomnosti!" zavrčela jsem na ní a v ruce pevně svírala hůlku. Tak to přehnala, jak si vůbec může dovolit nazvat Severuse vrahem?! Postavila jsem se a měla se k odchodu. "A profesorko, děkuji za všechny informace." Nuceně se usmála a odešla. Celou cestu zpátky do Velké síně k obědu jsem přemýšlela o tom, kolik je pravdy na tom, co mi právě McGonagallová řekla. Vždyť je to vidět, jak Severuse nenávidí.
U profesorského stolu bylo opravdu prázdno. Uprostřed seděl Brumbál, který se na mě doširoka usmál, hned poté co si mě všiml. Na jednom konci seděl Severus a dojídal svůj oběd. Přisedla jsem si vedle něj. Na talíř si dala pár brambor, přírodní řízek a přelila ho omáčkou.
"Kde máš knížky?" skvělé, co já mu teďka jenom řeknu, no kde máš knížky, musím říct pravdu, jinak to nejde.
"Já jsem do knihovny ani nedošla, po cestě jsem potkala profesorku McGonagallovou a potřebovala jsem si s ní něco vyjasnit." Zlehka jsem se usmála a pokračovala s obědem.
"Smím vědět o co šlo?"
"Nic důležitého, jenom něco o přeměňování." Dobře tak neřeknu celou pravdu, bez tak by ho to jenom vytočilo a to poslední o co teďka stojím je aby byl naštvaný. Opět jsem se pustila do oběda.
Severus počkal až dojím a pak jsme se společně vydali zpátky do sklepení. Když jsme odcházeli od stolu zastavil mě Brumbál.
"Slečno Fran." Otočila jsem se a podívala na Brumbála, ten už měl opět svůj spiklenecký úsměv, něco mi říkalo, že tohle rozhodně dobře nedopadne.
"Ano pane řediteli?"
"Mohla by jste se prosím tak za patnáct minut dostavit do ředitelny, samozřejmě, že Severus je také vítán. Myslím, že to co vám chci říct se týká vás obou." Oba jsme souhlasili, že se dostavím a za patnáct minut se také tak stalo.