TFH - 3. část
Rychle jsem ucukla. "Panebože, co to bylo za .." nevěřícně jsem koukla na Severuse a ten už teďka seděl na gauči.
"No jenom to řekni, není to těžké, jenom kouzla. No tak Fran, nic se ti nestane."
"Fajn, připouštím, že teda asi nějaká .. kouzla existujou. Omlouvám se, že jsem ti více nevěřila."
"V pořádku, to bylo jenom počáteční zděšení. Posaď se."
"Oh, díky, že si můžu ve vlastním bytě sednout."
"Tak co budeme dělat?"
"Myslím, že bychom mohly změnit zaběhnutý stereotyp a dneska dělat něco jiného." Vyčerpaně jsem se usmála a i na Severusovi bylo vidět nečekané nadšení.
"Mám doma šachy, můžem hrát šachy. Jestli to teda umíš." Škádlit hada bosou nohou se asi nemá, ale já jsem si to vychutnávala.
"Samozřejmě, že umím hrát šachy. Tak je přines ať tě to můžu naučit."
"Počkat, ještě jsem nenašla nikoho, kdo by mě v šachách porazil a myslím, že s tebou to nebude jiné." Škodolibě jsem se usmála a vytáhla ze skříně šachy. Postavila je na stůl, rozložila figurky a sama si vzala ty bílé. Severus vytáhl hůlku, něco zamumlal a zase ji schoval.
"Co to bylo?"
"Nic. Jenom takové malé kouzlo."
"Hele, jestli jsi moje šachy očaroval, abych nevyhrála, tak to nebyl dobrý nápad."
"Já hraju fér, za každých okolností. Jenom jsem jim dal trochu .. hmm..života, abychom se nemuseli namáhat. Teď jsou z nich pravé kouzelnické šachy." Vítězoslavně se usmál ale já stále nechápala. "No tak jsi na tahu. Máš bílé. Stačí když řekneš, kam má která figurka jít." Stále jsem to dost dobře nechápala, ale zkusila. K mému zděšení to opravdu fungovalo. Figurky se hýbaly přesně tak jak jsem si přála.
První partii vyhrál Severus, což mě dost vytočilo a tak jsme pokračovali další partií jejíž vítězem jsem už byla já. Takhle jsme hráli pořád dokola.
"Severusi, dáme si přestávku a já mezitím připravím něco dobrého na zuby." Navrhla jsem už zcela vyčerpaným hlasem.
"Není potřeba někam chodit, nezapomínej, že jsem čaroděj." Významně se pousmál a pak se na stole objevil tác a na něm jednohubky. Tohle se mi zalíbilo ještě více než ta skříň. Za další dvě hodiny už jsme byli vyčerpaní oba a tak návrh ukončit to remízou byl milým kompromisem. S tím, že to Severusovi natřu hned při příští partii.
Já jsem se přesunula do ložnice a Severus do koupelny, která s ložnicí sousedí. Převlékla jsem se do svého oblíbeného pyžama, lehla si na postel a začala přemýšlet.
Jediná věc, které jsem nemohla přijít na kloub bylo to, proč mě Severus tak moc přitahuje. Poslední dvě noci jsme strávili společně a já si nemohla stěžovat, tolik vášně, touhy a dobrého sexu už jsem dlouho nezažila. Vlastně nikdy jsem necítila tolik vášně. Bylo to určitě poprvé. Kdyby tak existoval někdo, kdo by mi to všechno mohl vysvětlit. Třeba ten jejich ředitel. Určitě to bude vzdělaný člověk možná by mi mohl vysvětlit, co se to tady děje. I když je to pořád Severusův zaměstnavatel a asi bych s ním o tom nedokázala mluvit. No musím si to nechat projít hlavou.
V tu chvíli se z vedlejšího pokoje ozval hluk. Trochu vystrašeně jsem se zvedla z postele a šla se podívat do obýváku odkud zvuky přicházely. Obývací pokoj byl teď jemně osvětlený lampou. Na gauči seděl Albus Brumbál. Měl na sobě tmavě modrý župan, nejspíš to byl ten hábit, jak mi ho Severus popisoval.
"Pane řediteli. Co děláte v mojem obýváku?"
"Ah, slečna Blacková. Omlouvám se, že vás vyrušuji v tak pozdní noční dobu, ale myslím, že jste se mnou chtěla mluvit."
"No, já jen jsem o tom přemýšlela. Jak to víte?"
"Kouzla, zvláštní to věc. Ale teď zpátky k vám. Určitě jste se mě chtěla zeptat na Severuse, že?"
"No ano vlastně chtěla." Přisvědčila jsem tiše. Pořád tu byl Severus ve sprše a kdyby mě slyšel, jak si tady povídám sama pro sebe, určitě by to oglosoval nějakou připomínkou.
"Fran, můžu vám tak říkat?"
"Samozřejmě." Jemně jsem se usmála a dále pozorně poslouchala.
"Severus je velice neobvyklý člověk. Možná by jste si přála poznat jeho život trochu více z blízka?"
"No, ano chtěla bych, ale nejsem si jistá, že by z toho byl nadšený. Přece jenom si svoje soukromí opravdu bedlivě chrání."
"Stejně jako vy, že ano. Myslím, že mám na Severuse nějaký nepatrný vliv. Teď vám samozřejmě nemůžu nic slíbit. Přece jenom je to profesor a já jej potřebuji. Ale za měsíc končí školní rok. Myslím, že by to byla vhodná doba k návštěvě? Co myslíte vy slečno? Samozřejmě, že bych vám pomohl vybavit vás vším potřebný. Nemůžete nám po škole chodit v mudlovském oblečení."
"Je to trochu narychlo." Začala jsem uvažovat, stojí mi vůbec za to poznat jaký má Severus život? Znám ho teprve tři dny, z toho jeden si moc dobře nepamatuju. Ale i tak možná, že mezi námi něco je. Kdybych možná věděla, co si o tom myslí Severus, všechno by bylo jednodušší. "Ale ano. Moc ráda Severuse o prázdninách navštívím." Nakonec jsem souhlasila. Brumbál přikývl a za chvíli zmizel stejně rychle jako se ukázal.
I Severus už byl osprchovaný, teď stál ve dveřích do obýváku. "Prosím tě s kým si to tady mluvila. Snad netrpíš schizofrenií?"
"Až po tobě Severusi." Vrátila jsem útok. "Snad tu tak nebudeme stát celou noc."
Mé přání se splnilo během okamžiku a my oba leželi vedle sebe v posteli. Severus mě pevně držel za ruku a oba jsme tiše koukali do prostoru.
"Na co myslíš?" pronesla jsem do ticha.
"Zítra už tu nebudu, hned ráno se musím přemístit do Bradavic."
"To je to co tě trápí?" chvíli bylo ticho a já jsem cítila jak teď zvažuje svoji odpověď.
"Ne tak docela. Ale to není podstatné. Pojď už spát. Oba zítra musíme učit." Naposledy mě políbil na vlasy. Zavřela jsem oči a nechala se pohltit nocí. Pořád jsem ale nemohla usnout, jen jsem klidně ležela, cítila naše propletené ruce a užívala si tu chvíli. Asi za čtvrthodinky se ozvalo tichounce zašeptané. "Miluji tě."
V pět hodin ráno začal zuřivě zvonit budík. Já jsem se po něm okamžitě natáhla a Severus se natahoval po hůlce.
"Než se rozhodneš ten budík usmrtit nějakou kletbou, tak by tě možná mělo zajímat, že je to jenom budík."
"Samozřejmě, že je to jenom budík." Zavrčel.
"Teda po ránu seš občas docela nebezpečný." Na to Severus reagoval lehkým úšklebkem. Strašně mě bavilo, jak jsme se popichovali.
Co nejrychleji jsem zapadla do koupelny, osprchovala se a oblíkla se do bílé košile a černého kalhotového kostýmku. Vlasy jemně učesala a nalíčila si obličej. Do půl hodiny jsem stála před koupelnou a pozorovala Severuse, jak si balí věci.
"Možná se ještě někdy uvidíme."
"O tom dost pochybuju."
"Proč? Ty už by si mě nechtěl znova vidět." No tak jestli teďka řekne ne, tak nejspíš dostanu infarkt a plány na prázdniny jsou vyřešené. Místo toho se Severus postavil a došel až ke mně.
"Samozřejmě, že bych tě chtěl ještě vidět, ale sama musíš uznat, že je to dost nepravděpodobné."
"Jasně, že je to dost nepravděpodobné, ale i tak já bych … já bych si to přála." V mém hlase teď zněly pochybnosti. Severusovy oči v mých a dlouhý polibek všechno spravil.
Nepřestávali jsme a pořád se líbili, moje ruce zajely do jeho vlasů a on si mě přitáhl blíže k sobě. Zase jsme po sobě toužili jako tehdy u dveří mého hotelového pokoje nebo jako v té sprše. Všechno to bylo zpátky a já si nic nepřála víc, znovu jsem se chtěla topit v té rozkoši.
"Fran, myslím, že bychom měli jít oba do práce."
"Severusi, už jsem se zmínila, že někdy trochu moc mluvíš." Zpátky jsem se přitáhla na jeho rty a pokračovala tam, kde jsme skončili. Pak jsem si ale uvědomila, že má pravdu. "Bohužel, musím ale s politováním oznámit, že máš pravdu." Oba jsme ustoupili a zachovávali bezpečnou zónu.
Během několika minut jsme byli připraveni k odchodu. Já jsem šla klasickou cestou a Severus se přemístil. Kousek od místa, kam se přemístil stál malinový keř a u něj Albus Brumbál.
"Brumbále? Co tady děláte?"
"Ah Severusi, říkal jsem si že si zajdu na pár čerstvých malin. Pár už jich dozrálo." Severusovi bylo hned jasné, že se po něm bude něco chtít. Brumbál si přece mohl zajít do kuchyně a tam by mu maliny bezpochyby dali. Nejspíš něco potřeboval.
"Co potřebujete?"
"Nic Severusi," odpověděl kouzelník klidným hlasem "chtěl jsem se tě jen zeptat, jak se ti líbilo na konferenci?"
"Konference?" jaká konference, toho docela zmátlo a uvažoval na co se ho to vlastně ptá, až za chvíli si vybavil svůj důvod proč opustil bradavickou školu "Ah ano, nic moc vlastně nic, co by nás mohlo ohrozit, už ale objevili mandragoru. Nemyslím si, že by to ale znamenalo nějaké nebezpečí."
"To jistě ne, větším nebezpečím bude slečna Blacková." Jemně se pousmál.
"Fran? Tedy slečna Blacková? Proč myslíte, že by pro nás mohla znamenat nějaké nebezpečí?"
"Pro nás ne Severusi, ale pro tebe zcela určitě." Opět se usmál, ale Severusovi to stále nedocházelo, proč by pro něj mohla být nebezpečná. "Neříkej mi, že sis toho vůbec nevšiml?" Severus zmateně pátral v paměti, znal sebemenší kousek jejího těla, ale nebylo nic co by mu přišlo, jako podezřelé. "Severusi, jak je vysoká?"
"Jako já."
"Výtečně, jaké má oči?"
"Tmavě hnědé, jen o trochu světlejší než já."
"Pořád nic? Tak jaké má vlasy."
"Přirozeně, že černé. Krátké. Stejně jako já nemá ráda dlouhé ani příliš krátké."
"Všiml sis, že by měla nějaké přátele?"
"Ne, je trochu nespolečenská a kousavá, takže bych o tom pochyboval."
"A co její rodina?"
"Je to sirotek, rodiče jí zemřeli při autonehodě." Severus pátral v paměti a snažil se uvědomit si kam směřují všechny Brumbálovy otázky. Pak si na něco vzpomněl, jednou četl o splynutí duší. Dva naprosto identičtí jedinci, které spalovala taková vášeň, které se nedalo odolat. Byli si souzeni a prakticky všechno na co společnou rukou sáhli se jim dařilo. Tedy vše v kouzelnickém světě, ale ona přece byla mudla. Neuměla čarovat. "To není … možné."
"Jsem rád Severusi, že jsi ještě stále tak vnímavý. Obávám se, že tvůj úsudek je přesný."
"Ale to není možné, aby mohlo dojít ke splynutí duší, tak by ona musela být také čarodějka. Ale ona je mudla."
"Severusi, znáš vůbec její jméno?"
"Fran."
"Ano a příjmení?"
"Blacková … to ne. Tohle není možné."
"Obávám se, že ano. Rod Blacků byl jeden z nejstarších, bohužel během procesu upalování čarodějnic bylo mnoho členů rodu vyvražděno. Přežil pouze malý chlapec, který stihl uprchnout do Ameriky. Kde slečna Blacková vyrůstala?"
"V Americe, ale hned po studiích se přestěhovala do Anglie, aby se zbavila své minulosti."
"Myslím, že jsi právě vyřešil celou záhadu. Fran Blacková je jediným dědicem rodu Blacků a v jejím těle koluje čistá kouzelnická krev."
Severus na prázdno polkl a teprve teď si uvědomoval, co se vlastně dělo. Pořád nemohl přijít na to, jak to že ho Fran tak přitahovala, že bylo tolik vášně a touhy v jejich vztahu. Že na ní myslel každou chvíli, zatemňovala mu jeho přesný úsudek a on nechápal důvod. Měl pocit jako by ji znal věky, jako by si byli .. předurčeni.
Čas teď oběma utíkal mimořádně pomalu. Pokaždé, když Fran vstoupila do třídy vzpomněla si, že v takové podobné teď učí i Severus. Ten na ni také myslel od rána do večera a nedokázal se dostatečně soustředit na výrobu lektvarů do zásob. Oba byli jako duše bez těla. Navzájem si chyběli. Nakonec se Severus rozhodl, že si musí všechno vyjasnit, vezme si dovolenou a prázdniny stráví s Fran. Okamžitě běžel za ředitelem, jako vždy prudce vrazil do dveří. Ředitel teď stál nad myslánkou a zrovna vytahoval další stříbrné vlákno.
"Ah Severusi, mohu ti s něčím pomoci?"
"Ano, potřeboval bych na prázdniny odcestovat."
"Ale to ti bohužel nemohu dovolit."
"Proč? Přece tady zůstává McGonagallová s Trelawneyovou, myslím, že ty dvě tady snad to málo studentů zvládnou."
"Obávám se Severusi, že profesorka Trelawneyová měla na poslední chvíli vidění, že ji čeká v Bradavicích neblahá situace a tak radši odjela." Samozřejmě, měla neblahé vidění, že ji při nejbližší možné příležitosti zakroutím krkem.
"Ještě nějaká přání Severusi?" otázal se ředitel, na to už ale Snape nereagoval a vystřelil zpátky do sklepení.
Školní rok skončil a já jsem stále čekala, co se stane. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by Brumbál nepřišel a já se tak nemohla dostat za Severusem. Tolik jsem si přála zase cítit jeho vůni, tolik jsem si přála zase spočinout v jeho náručí. Už to nešlo vydržet. Lampa rychle zablikala a před mnou se objevil vysoký kouzelník v hábitu.
"Slečno Blacková, doufám, že jste připravena na odjezd."
"Samozřejmě Brumbále." Opáčila jsem rychle "Ale myslím, že jste říkal něco o změně mého šatníku a dalších důležitých věcí."
"Ano. Tak zaprvé, kde najdu vaše oblečení?"
"Ve skříni přirozeně." Odsekla jsem, ale ještě stále se slušností. Ukázala jsem Brumbálovi svou skříň. Vyselo tam několik černých kalhotových kostýmků, vedle na poličkách byly v úhledných komíncích naskládané červené a bílé košile.
"Černé oblečení, no jak jinak." Zasmál se Brumbál, ale já tuhle poznámku dostatečně nechápala. Poklepal hůlkou na oblečení a ono se změnilo na několik černých hábitů.
"Jeden hábit si oblečte na sebe. A nezapomeňte na cestovní plášť. Teďka hůlka" zalovil v hábitu a z jedné kapsy ji vytáhl. Krásně voněla.
"Prosím vemte si ji." Vzala jsem tedy hůlku do ruky, najednou se světlo lampy rozzářilo jako ještě nikdy, žárovka zářila tak silně až nakonec praskla. "Hm, jak vidím, tak opravdu správná volba. Tak tedy vaše hůlka je vyrobena z třešňového dřeva a uvnitř je srst z laně. Je to silná hůlka a existují pouze dvě naprosto totožné, proto bych byl rád, kdyby jste na svou hůlku dávala pozor." Na znamení souhlasu jsem kývla.
"Brumbále, kdo je vlastníkem té druhé hůlky?" Brumbál se přívětivě usmál a v modrých očích mu zajiskřilo.
"Fran, majitelem té druhé hůlky je Severus. A teď jestli dovolíte, měli bychom už vyrazit, přece jenom se začíná stmívat a já bych jen nerad přišel pozdě."
Rychle jsem naskládala hábity a košile do kufru, do kosmetické tašky jsem naházela skoro všechny přípravky z koupelny a nachystaná se vydala do obýváku. Tam teď na gauči seděl Brumbál, když mě viděl okamžitě se postavil a přistoupil ke mně.
"Fran už jste se někdy přemisťovala?"
"Ano. Jednou."
"Dobrá, pevně se mě tedy chyťte." Uposlechla jsem Brumbálových rad a pevně jsem jej chytila, podlomila se mi kolena a za chvíli už jsem stáli a obrovské louce, kousek dál se tyčil hrad.
"Fran, dovolte mi abych vás přivítal v Bradavicích."