TFH - 11. část
V jednu hodinu odpoledne dalšího dne mě probudila vůně čerstvé kávy.
"Už jsem myslel, že prospíš celý den." Mračil se nade mnou.
"Když ty jsi mě pěkně utahal." Připomněla jsem mu. Zvedla se z gauče, protáhla si záda a začala usrkávat kávy.
"Na druhou stranu jsme pokořili svůj rekord, pětkrát za jednu noc. Víc už ze sebe asi nedostanem." Poznamenal sebekriticky.
"Děkuju za kávu."
"Pro tebe cokoliv." Zašklebil se. "Mimochodem, když jsem byl na snídani potkal jsem Brumbála."
"Opravdu? A říkal něco zajímavého nebo jako obvykle plytké řeči?"
"Spíš to druhé. Vyptával se mě, jak se máme a jestli hodláme přijít na Silvestrovskou oslavu do Velké síně."
"A ty jsi ho zřejmě odmítl, že ano?"
"Samozřejmě, letos budu mít lepší společnost."
"Ale my tam stejnak musíme. Co jim potom řekneš, když se tě zeptají, co jsme celou noc dělali?"
"Myslím, že to jim může být ukradené. Třeba jsem si četli." Zamračil se. Zvedla jsem se z gauče a přešla k němu, abych se posadila do jeho klína.
"Severusi, ty si chceš celou silvestrovskou noc číst?" znovu jsem si dopřála doušek kávy.
"Samozřejmě, že ne. Mám v plánu pokořit rekord." A chlípně se zatvářil.
"Dobře, to mi stačí. Teď se jdu osprchovat a pak můžeme něco podniknout." Poodešla jsem ke stolu a položila na něj prázdný šálek od kávy. "Třeba se jít projít kolem hradu." Než jsem zaplula do koupelny naposledy jsem po něm hodila pohledem.
Když jsem na Nový rok procházela chodbami školy nepotkala jsem ani živáčka. Za to den poté, už byly chodby zaplněny vzrušeně debatujícími studenty. Propírala se témata jako vánoční dárky nebo silvestrovská noc. Samozřejmě, že i zvěst o naší svatbě se chodbami hradu roznesla poměrně rychle.
Přes vánoční prázdniny se ale nezměnil pouze můj rodinný stav. Zcela nečekaně se mi v hodinách začal hlásit Jackson. Je opravdu chytrý a měla jsem velkou radost z toho, že se zbavil strachu ze mě. Obávám se ale, že se pouze začal více bát Severuse. Ale to už je zřejmě nenapravím.
Hned po obědě jsem začínala dvouhodinovku se sedmými ročníky nebelvíru a zmijozelu. Když jsem vešla do učebny už všichni spořádaně seděli na svých místech. Přešla jsem ke katedře a všimla si, že je na ní položená kytice růží a papírová obálka.
"Co to má znamenat?" zeptala jsem se třídy. Nikdo mi ale neodpověděl. Otevřela jsem tedy obálku, v ní byla vložená malá kartička s nápisem: GRATULUJEME KE SŇATKU A PŘEJEME HODNĚ ŠTĚSTÍ.
"Čí je to práce?" zeptala jsem se třídy znova. Ti na mě dál tiše koukali. Přivoněla jsem si ke květinám, vykouzlila vázu a vložila je do ní.
"Dobrá. Když jste se teda rozhodli mlčet." Zatočilo se mi v hlavě, ale pevně jsem se chytila stolu a ustála to. "Děkuji vám za květiny, ale přesto bych byla ráda kdyby jste se podobným nápadům příště vyhýbali." Znovu se mi zatočila hlava, tentokráte už jsem se nestačila chytit a spadla jsem do židle. Ještě štěstí, že tam byla. Zhluboka jsem se nadechla, vzala učebnici, popošla od katedry blíž ke studentům a začala s výukou.
"Dnešním dnem bych ráda započala bližší rozbor Britského království. Od úplného začátku až do dneška." Před očima se mi zatemnila, podlomila se mi kolena a dopadla jsem na zem.
Když jsem znova otevřela oči stál přede mnou Albus Brumbál.
"Kde to jsem?" zeptala jsem se, sama zcela dezorientovaná.
"Díky Bohu, Fran, jste na ošetřovně. Všechno už je v pořádku." Chlácholil mě ředitel. "Ani nevíte, jak jsem rád, že už jste se nám probrala." Doširoka se usmál a posadil se na židli vedle mojí postele.
"Co se stalo? A kde je Severus?"
"Klid Fran. Severus je v pořádku. I když nevím jestli by se mnou souhlasil i zbytek školy." Znovu se usmál.
"Proč?" nemohla jsem se nezeptat.
"Fran, co si pamatujete jako poslední?"
"Hm. Učila jsem sedmé ročníky .. nebelvír a zmijozel. Dostala jsem od nich kytici a blahopřání. A pak se mi udělalo špatně."
"Dobrá. Pamatujete si to přesně. Takže asi pro vás nebude novinkou, když vám řeknu, že se vás pokusil někdo zabít."
"Cože?"
"Ano, obávám se, že mám pravdu. Na těch květinách, ke kterým jste si pravděpodobně přivoněla, byl neviditelný prášek, který je prudce jedovatý. Svou oběť má nejdřív, co nejrychleji ochromit a po delší době zabít."
"A co se tedy stalo, kdo přivolal pomoc?"
"Bohužel nikdo ze studentů. Zachránil vás Severus. Díky "splynutí duší" pocítil, že se vám něco stalo a okamžitě to šel ověřit. Našel vás v učebně v bezvědomí. Díky jeho lektvaru a péči madam Pompfreyové jste přežila."
"Ale proč nikdo ze studentů nic neudělal?"
"Ach. Máte opravdu propojené myšlení. Severus si stejnou otázku položil hned po tom, co už jste byla stabilizovaná. Začal příšerně běsnit. Do všech studentů, kteří tam byli nalil veritaserum. Bohužel nic mu neřekli, protože si ani nemohli nic pamatovat, byli pod kletbou imperialmus. Poslední, co si pamatovali byla návštěva Frederica Sallivana, který pokládá na stůl květiny a pak je žádá, aby se na něj soustředili." Když to Brumbál dořekl okamžitě se mi zatajil dech.
"Kde je Severus, že neudělal žádnou pitomost?"
"Ach. Severus je v pořádku. Bohužel to stejné už se nedá říct o panu Sallivanovi, který předevčírem zemřel. Někdo ho otrávil stejným způsobem, jako on vás." To byl určitě Severus. Já věděla, že udělá nějakou pitomost.
"Bude Severus stíhaný?"
"A proč? Severus byl v inkriminovanou hodinu u vás na pokoji, sám jsem ho tu viděl." Mrkl na mě Brumbál a pomalu se zvedal ze židle.
"No myslím, že už jsem vám řekl až až. Za chvíli se vrátí Severus. Byl u vás celé čtyři dny, co jste prospala." Brumbál mi naposledy věnoval úsměv a pak odešel. Hned za ním se vrátil Severus s kávou pro kterou ho Brumbál před tím poslal. Když viděl, že jsem vzhůru okamžitě se ke mně přiřítil.
"Fran!" zvolal "No konečně ses probrala." Posadil se vedle mě na postel. Najednou zvážněl. "Když ses mě o svatební noci ptala, co očekávám od našeho manželství .. já očekával jsem, že budeš na živu." Zamračil se a povytáhl obočí.
Ten konec
(Zuberstab, 14. 10. 2007 20:14)