NN - zvedni zadek
Když jsem došla na ošetřovnu Oliver už na mě čekal. Posazený na posteli číhal až vejdu do dveří.
"Ahoj Vanesso." Zdravil mě nadšeně. Já ještě hloubala ve vzpomínkách, rychle jsem je ale opustila a taky pozdravila.
"Nazdar Olivere." Nasadila jsem úsměv a usadila se na židli vedle jeho postele.
"Tak, jak se dneska cítíš?" vyptávala jsem se na jeho stav.
"Ale dá se to." Odpovídal. "Madam Pompfreyová do mě dneska nacpala nějaké nové lektvary. Doufám, že je nevařil Snape." Zašklebil se.
"Olivere, ty mu křivdíš." Kárala jsem ho.
"Ne, já ho jenom znám delší dobu než ty." Odporoval mi.
"Ale já ho znám z jiné stránky než ty." Pousmála jsem se. Oliverův obličej byl ale patřičně zkřivený do naprostého zhnusení.
"Tuhle stránku bych rozhodně poznat nechtěl."
"Hele, přehodíme téma. A nezapomeň, že o tom nesmíš nikomu říct." Upozorňovala jsem ho.
"Víš, že to nikomu neřeknu, přece nechci ostatní zabít." Zašklebil se, švihla jsem po něm nebezpečným pohledem a tak zvážněl.
"No, máš nějaké novinky. Ta ošetřovna už mi leze na mozek."
"Dneska se vlastně nic výjimečného nestalo. Chci říct, zatím žádný další útok." Zesmutněla jsem.
"Už jsem ti přece několikrát říkal, že za to nemůžeš. Způsobil to ten blbeček, který očaroval moje koště." Vlídně se usmál.
"Já vím, ale i přesto mám výčitky. Kdybych se tu neobjevila, nikdy by jsi nespadl z koštěte. Mohl tě zabít Olivere."
"To mohl." Přiznal ledabyle. "Ale na druhou stranu, nikdy bych tě nepoznal a to by byla škoda." Jeho úsměv a dva mrkající oříšky mi zlepšily náladu.
"Jo to by byla." Konstatovala jsem a taky se snažila vykouzlit, co nejroztomilejší úsměv.
"Tak a teď zavzpomínej a už mi konečně pověz, co se dneska dělo." Znovu mě pobízel, jako by nestražil uši a poslouchal. Vyprávěla jsem mu jak jsem byla na hodině jasnovidectví a Trelaweyová viděla tři smrtonoše. Taky jsem popisovala hodinu obrany proti černé magii, kdy jsme bojovali s bubákem. A nakonec jsem mu předala všechny úkoly a učení, aby už mohl pomalu dohánět svůj skluz. Za chvíli už došla témata. Moment naprostého ticha.
"Vanesso, děje se něco?" všiml si toho, jak jsem byla nervózní.
"Nic se neděje." Odbyla jsem ho.
"Nejsem slepej. Celý večer tikáš očima po hodinách. Máš rande nebo co?" vysmíval se mi. Nemohla jsem mu říct, že se dneska se Severusem pokusíme ukrást mou věštbu.
"No, nechtěla jsem ti to říkat, ale ty jsi mě stejnak odhalil." Přiznala jsem.
"Předpokládám, že tím šťastlivcem je ten umaštěný blbeček." Smál se mi.
"Ano, předpokládáš správně, je to Severus." Potvrdila jsem domněnku.
"Kam jdete? Nemám pocit, že by byl Snape zrovna romantik." Zapochyboval.
"No my jdeme." Zakoktala jsem se. "Ven. Žádné svíčky a podobné prkotiny."
"No tak to už bys měla asi vyrazit, ať stihneš večeři."
"Ale ještě máme půlhodinu." Protestovala jsem.
"Budeš se přece muset připravit." Mrknul na mě spiklenecky.
"Chápu, já už radši půjdu. Víš jak, ještě si musím dát sprchu a tak dále." Usmála jsem se.
"No detailů mě ušetři." Bědoval, když jsem odlepovala zadek od židle. Na rozloučení jsem mu zamávala, on se jen zašklebil.
Cestou do Velké síně na večeři jsem si znova opakovala všechna kouzla. Když mě z mého procvičování vyrušil Brumbál.
"Dobrý večer Vanesso."
"Dobrý, pane řediteli." Odpovídala jsem stejně optimisticky, jako mě on zdravil.
"Jsem si jistý, že by jste ta kozla zvládla i neverbálně." Povzbuzoval mě.
"Jo, profesor Snape to tvrdí taky. Možná mi to vyjde a tu noc zvládneme." Doufala jsem.
"Dnes jsem obzvláště hladový." Změnil Brumbál téma. "Zaslechl jsem, že by měly být kančí žebírka a hodné vypečená." Pousmál se.
Já se jako obvykle posadila na nejbližší volné místo u dveří. Tentokrát bylo u havraspárských. Chvíli po mém příchodu přišel i Severus. Posadil se za učitelský stůl. Rychlým pohledem zkontroloval síň, když mě zahlédl, věnoval už všechnu svou pozornost jen jídlu.
Hodiny odbíjely půl jedenáctou a já byla pořád nervóznější a nervóznější. Žaludek jsem měla doslova jako na vodě. Na rozdíl od Severuse. Ten seděl klidně ve svém čtecím křesle, četl nové vydání nějakého časopisu o lektvarech. Sem tam si odfrkl, to když autoři zase publikovali něco, co on považoval za nesprávné. Samozřejmě, že jeho úsudek byl vždy správný, to on je přece princ dvojí krve.
"Já to fakt nechápu." Zahromovala jsem do ticha. Odlepil oči od řádku a tím svým sexi způsobem se mě zeptal.
"A co přesně by to mělo být?" složil časopis, to byla čitelná známka toho, že je ochotný si o tom promluvit. Za normálních okolností by se nejspíš ponořil zpět do světa lektvarů.
"Ani ne za půl hodiny se mám vloupat na ministerstvo a ty nejsi vůbec nervózní." Nechápala jsem.
"A proč bych měl být?" zavrtěl hlavou.
"Třeba protože je to ministerstvo nebo lépe. V případě, že nás chytí, tak skončíme v Azkabanu. To už je snad důvod." Argumentovala jsem.
"To se nestane."
"Já vím ty z Azkabanu strach nemáš. Určitě tam máš spoustu starých známých, ale mě děsí dost."
"V Azkabanu moc známých nemám. Většina je spíš mrtvá." Konstatoval.
"Tak to jsi mě rozhodně uklidnil." Kárala jsem ho. "A seš už vůbec nachystaný?" vyptávala jsem se.
"Mám hůlku. Sekyru a ostatní mučící nástroje bych nechal s dovolením tady." Vysmál se mi jízlivý tón.
"Vtipné." Odsekla jsem a posadila se taky do křesla. Pohledem jsem hypnotizovala hodiny, které si klidně vrněly na krbové římse.
"Jestli toho svého bim bam nenecháš, dopadneš špatně." Varoval mě Severus posměšně.
"Nech si toho." Zavrčela jsem. "Mě to uklidňuje. Taky ti nevyčítám, že furt čteš." Severus se nepouštěl do další hádky. Nejspíš si chtěl v klidu dočíst celé vydání než vyrazíme.
"Už je jedenáct!" upozornila jsem ho.
"Já vím, taky totiž slyším ty hodiny." Odbyl mě a dál si četl.
"Severusi Snape, zvedni ten svůj roztomilý zadek. Jdeme! Nechci přijít pozdě, sám jsi přece říkal, že máme jenom patnáct minut." Vyjekla jsem nasupeně.
"Ani mě nenecháš přečíst si o čem bude další číslo." Stěžoval si.
"Okamžitě." Vyprskla jsem.