NN - všechno ti řeknu
Komunikace se záchodovou mísou byla vždycky věc, která mi moc nešla. Do němoty jsem se opila jenom jednou. Na rozlučáku ze základky. Bylo mi tak jako většině patnáct, takže všichni dospělí tvrdili, že jsem mentálně zaostalá. To co se pak dělo doma snad ani nemusím popisovat. Matka vyváděla, že jsem závislá kvartální alkoholička. Otec si stěžoval, že jsem mu poblila pelargonie. Já jsem zvracela snad celý den. Stejně jako dneska ráno.
Nálada na bodu mrazu, na oči sluneční brýle a nepřístupný výraz. A důvod toho všeho. Spousta čokolády a oříšky, špatně jsem to pokousala a pak si ještě lehla. No a dneska jsem na umření.
Kuchyň se jako obvykle vznášela ve vůni kávy. Ani nevím v kolik Severus vstává. Ale vždycky, když tu přijdu už tu je.
"Vypadáš příšerně." Pozdravil mě Severus.
"Díky, tobě to taky sekne." Odpálkovala jsem ho. Chvíli mě pozoroval a pak se zeptal.
"Bývá ti často ráno špatně?"
"Ne."
"Zvracela jsi?"
"Ano, pane profesore."
"Bolí tě hlava?"
"Jako by tu někdo pořádal techno party."
"A co okurky, kyselé. Nedala by sis?"
"Klidně, cokoliv jenom ne oříšky?"
"Vždyť máš ráda oříšky?…"
"Už ne."
Chvíli bylo ticho. Severus byl nervózní. Klepal prstama o stůl. Nedalo se to poslouchat.
"Nechej toho!" zavrčela jsem. Okamžitě přestal, ale pro změnu začal zuřivě míchat kávu.
"Proč to mícháš, když tam nemáš cukr?" sjela jsem ho, nereagoval a dál mlátil lžičkou o strany hrnku.
"Dost! Severusi, tady Země!" zařvala jsem, jak nejvíc mi to můj stav dovoloval.
"Kdyby bylo z čeho připravil bych ti lektvar proti početí." Začal.
"A proč? Ty oříšky se nehodlaly rozmnožit. Díky bohu, to už bych teď byla mrtvá." Usrkla jsem si teplé kávy, která mi prospívala.
"Doufám, že si pamatuješ, co se stalo před dvěma dny?"
"Jo. Ale ty ořechy jsem měla včera."
"Prosím tě, co mají ořechy společného s tím, že jsi těhotná?" naštval se Severus. Netušil, ale že píchl do vosího hnízda.
"Nesmysl." Zavrčela jsem a dále popíjela kávu.
"Nejsem toho názoru. Já myslím, že jsme oba dost staří na to, abychom byli schopni počít potomka."
"No ty každopádně." Odfrkla jsem si.
"Vanesso, tohle není žádná hra. Měli bychom zajít za nějakým doktorem." Prohlásil rozhodně.
"Nikam nejdu."
"Vanesso, musíš. Nebudu s tebou o tom diskutovat."
"Já s tebou taky ne. Těhotná nejsem, snědla jsem ořechy a špatně je pokousala. To je celé. Nejsem těhotná."
"Jak si můžeš být tak jistá?"
"Vím to! A tečka!" chtěla jsem ukončit debatu.
"Jak?!" vždycky, když se naštval, tak místo, aby začal řvát, tak hlas ztišoval, zatímco já řvala, co nejvíc to šlo. "Vanesso, ptal jsem se tě, jak si můžeš být tak jistá!?"
"Protože jsem neplodná!" zařvala jsem na něho. S hrníčkem jsem mrštila o zem. Střepy se rozlétly po celé kuchyni, stejně jako se káva rozlila po podlaze. Sebrala jsem se a odešla do obýváku. Posadila se na pohovku. Po tváři mi začínaly stékat slzy. Na ramenou jsme cítila jeho ruce, které mě teď konejšily.
"Neplakej." Prosil. Posadil se vedle mě a pevně mě objal.
"Promiň." Vzlykala jsem.
"Za co se mi omlouváš. Vždyť jsi nic neprovedla." Hladil mě po vlasech.
"Že já.. že nemůžu." Rozplakala jsem se znova.
"Vanesso. Ať to vyzní jakkoliv. To poslední, co jsem si kdy přál byly děti. To mi věř."
Chvíli jsem jen tak seděli. Něžně mě hladil po vlasech. Maximálně to uklidňovalo.
"Chceš si o tom promluvit?"
"Jo, ale dala bych si něco k tomu." Poprosila jsem a nahodila nevinný obličej andílka.
"Já to tušil." Slyšela jsem za sebou, když jsem vytahovala z mrazáku zmrzlinu. V obýváku jsem si sedla zpátky k němu.
Vychutnala jsem si pár lžiček stračately a začala. "Já nejsem dcera svých rodičů. Oni mě adoptovali když jsem byla ještě malá. Bylo mi tehdy sedm let. Je to celé takové divné. Já si totiž nepamatuju na nic před svými sedmými narozeninami. Jediné na co mám vzpomínky je moje dětství tady. Byl to docela šok, když mi řekli, že nikdy nebudu mít děti. Je to prý zapříčiněno nějakou dědičnou vadou. I když sestra adoptovaná není." zabořila jsem lžičku do zmrliny a pak ji slízla.
"Jak to, že si nepamatuješ nic do té doby než tě adoptovali?"
"Hodně krát jsem se na to ptala. Rodiče mi říkali, že jsem měla autonehodu se svými biologickými rodiči. Oni to nepřežili. A já sice přežila, ale nic si nepamatuju." Po chvíli ticha jsem pokračovala. "Já si nikdy nehledala přítele, kdybychom spolu zůstali on by časem chtěl děti a ty bych mu nemohla dát. To je důvod, proč nemám přítele. Vyhýbám se lidem, abych si k nikomu nevytvořila žádné pouto. Proto trávím ve škole většinu volného času ve sklepení. Nikdo tam nechodí."
Komentáře
Přehled komentářů
Chudinka, že nikdy nebude moct mít děti. Já bych se asi zbláznila... Nebo bych nějaký adoptovala...
>:)
(Catherrina, 18. 2. 2008 10:05)