NN - ve skutečnosti nemůžeš 2. část
"Spiretti, tak už vstávej." Volal na mně tlumený hlas. Líně jsem otevřela oči a čekala, kdy mě do nich udeří slunce. Prospala jsem, ale celý den takže žádné světlo neoslepovalo moje oči.
"Olivere, co je?" ptala jsem se ho ospale.
"Nic. Jenom se nudím." Odbyl mě pravdou.
"Tak proč nebudíš někoho jiného?" tázala jsem se rozmrzele.
"A koho prosím tě?" děsil se.
Když jsem nad tím přemýšlela vzpomněla jsem si na Severuse, kterého přinesli dopoledne v nosítkách. Rychle jsem se na posteli posadila. Hlavou mi projel šíp bolesti. Snažila jsem se ji nevnímat a rychle se rozhlížela po místnosti. O dvě postele dál ode mě ležel Severus. Na levé ruce měl sádru.
Sám o tom ještě nevěděl, protože se ještě neprobral. Spustila jsem nohy z postele a nahmatala pevnou zem. Pomalým krokem držejíc se za hlavu jsem došla až k němu. Posadila se na židličku, kterou po sobě zanechal Brumbál. Chvíli jsem koukala na klidnou tvář. Pak už jsem se neudržela. Nikde nikdo a tak jsem vzala Severuse za ruku. Něžně jsem hladila hřbet jeho dlaně.
"Ještě chvíli a prodřeš mi tu ruku." Zachraptěl jízlivě.
"Jsem ráda, že jsi v pořádku. Bála jsem se o tebe." Oči mi zesklovatěly.
"Přestaň být sentimentální." Zavrčel Severus.
"To, že jsi starý mrzout přece ještě neznamená, že já budu stejná." Štěkla jsem na něj.
"Tak než se z tebe stane starý mrzout, tak mi radši vysvětlit, co to mám na ruce?" zuřivě zamával s levým předloktím.
"Můžeš hádat. Je to sádra. Spadl na tebe regál, přelomil ti nos, zlomil ruku, pravé zápěstí máš pochroumané a máš taky lehký otřes mozku." Starostlivě jsem se usmála.
"Proč mi nedali lektvar?" vyptával se logicky.
"No protože ten líný profesor, který je připravuje na to zapomněl." Šibalsky jsem na něj mrkla.
"Myslím, že ten líný profesor měl asi na práci něco nelegálního, co ohrožovalo jeho život i život jisté drzé osoby, která to celé mimochodem vymyslela." Vracel úder.
"Proč jsi mi nic neřekla?" vytočil se Oliver, který celý náš rozhovor poslouchal.
"Woode, vás doma neučili, že cizí rozhovory se neposlouchají." Vyjel jízlivě Severus.
"Vanesso?" dotíral Oliver. Severus na mě koukal významným pohledem. Přiznat pravdu bylo naprosto nepřípustné, musela jsem lhát.
"No vždyť víš, jak jsem ti říkala o tom rande včera v noci." Začala jsem Oliverovi všechno vysvětlovat. "No nějak se to zvrhlo, však to znáš." Snažila jsem se zčervenat, ale nepovedlo se.
"Ne Vanesso, neznám." Odporoval Oliver. V tom případě nebylo jiné cesty. Aby se Oliver přestal zajímat musela jsem sáhnout po lži nejhorší.
"No Severusovi to tak slušelo, byl tak sexi." Začala jsem barvitě popisovat.
"Slečno Spiretti." Napomenul mě Severus. Ani Oliverovi to nebylo příjemné. Alespoň nějaký úspěch.
"Vanesso, dateilů mě laskavě ušetři. Jaká nelegální věc?" připomenul to co ho zajímalo.
"No prostě jak to na mě přijde tak není cesty zpátky. Popadla jsem Severuse a bez placení jsme zapadli do volného pokoje. No a pak …." Slastně jsem vzdychla a nadechovala se k pokračování.
"To by stačilo! Ještě jsem dneska neblil a ani to nehodlám pokoušet." Vyštěkl zhnuseně Oliver, aby mě utišil.
"Jak chceš." Pokrčila jsem rameny.
Otočila se na Severuse, který byl rozzuřený do nepříčetnosti, metal po mně nasupenými pohledy.
No a co jsem jako podle tebe měla dělat? Říct pravdu? To by nebylo rozumné. Pomyslela jsem si a doufala, že mně slyší.
"Tohle taky nebylo rozumné." Zavrčel, co nejtišeji. Pocit nedoceněnosti mě zasáhl tak napůl, protože jsem si všimla, že na malém stolečku vedle mé postele leží malý zmuchlaný kus pergamenu.
Konsternovaně jsem na něj zírala až mě Oliver popohnal.
"Tak dělej, přece na to nechceš koukat celou noc. To bude určitě nějaký tajný ctitel. Doufejme, že to není Brumbál." Střelil po Severusovi pohledem opovržení.
"Pane Woode, to že mám ruku v sádře ještě neznamená, že nemůžu používat hůlku." Zasyčel jízlivý hlas.
No víš ve skutečnosti kouzlit nesmíš.
Vytřeštil na mě oči, pak se ale hned uklidnil, zřejmě si uvědomil, že o své profesorské kompetence nepřišel.
"Takže pět bodů za vaši drzost." Ušklíbl se. Opět byl ve své kůži.