NN - ve skutečnosti nemůžeš 1. část
Na druhý den jsem byla domluvená s Brumbálem. Měla jsem mu přesně popsat, co všechno se včera odehrálo. Malým problémem se stalo to, že jsem včera řekla Severusovo jméno. A dost nahlas na to, aby to zaslechlo bystrozoři. Brumbál naštěstí poskytl neprůstřelná alibi.
V útulné ředitelně jsem strávila dopoledne, hned potom jsem utíkala na ošetřovnu za Oliverem. Madam Pompfreyová včera nakousla, že by zítra mohli Olivera už pustit na kolej. A tak jsem nechtěla propásnout naše poslední odpoledne. Doběhla jsem právě ve chvíli, kdy Oliver dostal oběd. Doširoka jsem se na něj usmála.
"Ahoj Olivere." Zdravila jsem.
"Ahoj." Odpovídal. "Předem tě upozorňuju, abys se nesmívala na můj oběd. Nedám ti ani kousek." Šklebil se.
"Já bych ani nechtěla." Odporovala jsem. "Přišla jsem za tebou a ne za tím extra osmaženým krásňoučkým řízečkem."
"Nechej toho!" varoval mně.
"A čeho? Vždyť nic nedělám." Bránila jsem se.
"Šišláš na moje jídlo a to stačí." Rozčiloval se. Zrovna když jsem se nadechovala k tomu odporovat vrazila do dveří madam Pompfreyová a za ní dva kluci s nosítkama. Okamžitě jsem zaostřila na osobu v nosítkách.
Byl to Severus. Šíleně jsem se vyděsila. Hned jsem k němu běžela.
"Severusi, co ti je?" ptala jsem se. Neodpovídal. Odpovědi jsem se dočkala až od ošetřovatelky.
"Profesor Snape vám neodpoví, drahá." Povýšený tón mi oznamoval, že bych měla radši vyklidit pole. Já jsem se, ale nedala odehnat. Srdce mi tepalo jako šílené. Byla jsem vystrašená skoro až k smrti.
"Co se stalo?" naléhala jsem na Pompfreyovou.
"Našli ho v knihovně, spadl na něho regál s knihami. Bohužel byl zrovna v oddělení s omezeným přístupem. Naštěstí tam často chodí školník Filsch - kontroluje aby tam nechodili mladší studenti."
"Jaká má zranění?" vyptávala jsem se stále vyděšená.
"To ještě nevím, ale jestli mě necháte dělat mou práci možná vám to řeknu." Odbyla mě. Sehla se nad Severuse a pomocí hůlky začala zjišťovat zranění. Byla jsem nedočkavá. Přecházela jsem kolem postele jako lev v kleci. Potřebovala jsem vědět, jak mu je. Jestli není v ohrožení života, jaká má zranění, za jak dlouho bude v pořádku. Vlna nejistoty a obav ve mně stoupala stejně rychle jako výčitky. Je to moje vina, kdybych tehdy neodešla s Brumbálem, Severus by teď neležel v bezvědomí na ošetřovně.
Z mých hloubání mě probral až Brumbál se svým tázavým výrazem v obličeji.
"Já to vůbec nechápu. Netuším, co se mu stalo." Vysvětlovala jsem Brumbálovi s roztřeseným hlasem a slzami na krajíčku. Pohladil mě jeho vlídný pohled, který se potom stočil na ošetřovatelku.
"Madam Pompfreyová. Co mi můžete říct?" ptal se vážným hlasem.
"Zatím jsem provedla jenom základní ošetření a můžu říct, že má lehký otřes mozku, přeražený nos, levá ruka je zlomená a pravá je v pořádku až na pohmožděné zápěstí."
"Jak dlouho zůstane na ošetřovně?" ptal se ustaraně Brumbál.
"Bohužel došel lektvar na srůz kostí. Proto budu muset zvolit mudlovskou sádru. Nemůžu říct, jak dlouho si tady poleží." Odpověděla madam Pompfreyová. Najednou jsem měla pocit jako bych se přemísťovala, podlomila se mi kolena a před očima se mi zatemnělo.
"Vanesso!" plácal mě po tvářích Brumbál. Otevřela jsem oči, když se mi u nosu rozlinula vůně nebo spíš zápach čpavku.
"Fuj to je ale smrad." Zavrčela jsem a Brumbál mi pomohl zvednout se a usadil mě na vedlejší postel.
"Madam Pompfreyová, mohla by jste prosím dát slečně Spiretti nějaké sedativum. Poslední týdny ji velice vyčerpávají." Žádal Brumbál. Ošetřovatelka pohotově skočila ke skříni s lektvary. Vytáhla flakónek s modrým lektvarem a podala ho Brumbálovi. Ten ho odzátkoval, přičichl si a s úsměvem mi ho podával k vypití. Chutnal úžasně, sladce opojná chuť se mi rozepnula nejdřív v hrdle a pak po celém těle. Víčka mi začala těžknout až jsem podlehla a ponořila se do říše snů a fantazie.