Jdi na obsah Jdi na menu
 


NN - to ať tě ani nenapadne

31. 8. 2007

Dlouhou dobu jsem hledala způsob, jak zjistit skutečnou pravdu. Věděla jsem, že Brumbál je můj jediný klíč. Taky mi bylo jasné, že po něm nemůžu žádat pravdu. Chtít smrt nejsilnějšího a nejváženějšího kouzelníka nebyl zrovna dobrý nápad. Když jsem pomáhala profesorce Hoochové s údržbou košťat napadlo mě řešení. Mrštila jsem koštětem o zem a nadšeně zvolala.

"Mám to!" Hoochová se lekla, ale koště, které právě lakovala neupustila.

"Co máte? Jaký skvělý nápad způsobil, že jste to koště málem rozbila?" ptala se káravým hlasem při pohledu na koště, které jsem upustila na zem.

"Musím mluvit s profesorem Snapem. A to hned!" vyhrkla jsem a utíkala ke dveřím.

"Tak to bude problém. Je totiž právě hodina, takže nebude mít čas." Upozornila mě žárlivým hlasem. Mrkla jsem na hodinky a usmála se.

"Za pět minut končí, myslím, že si čas udělá." Zabouchla jsem za sebou dveře a běžela ke sklepení.

Zrovna vycházeli studenti z dveří učebny, když jsem se tam vřítila já.

"Mám to." Začala jsem nadšeně. Severus se líně otočil, už jsem pochopila, proč tál zády ke dveřím. Právě dusil nevinného studenta prvního ročníku.

"Skutečně?" povytáhl obočí. "Slečno Spiretti, vy se snad nikdy nenaučíte trpělivosti. Strhávám vaší koleji 80 bodů." Otočil se zpátky na studenta, který byl ještě stále vyděšený tak, že neměl daleko k infarktu. Zakoulela jsem očima. Zajímalo by mě komu ty body strhává, když nepatřím ani do jedné z kolejí.

Když vyběhl vyděšený chlapec z učebny obrátila se Severusova pozornost zase na mně.

"Copak je to za závratnou myšlenku, která nepočká do večera?"

"Našla jsem způsob, jak získat odpovědi na své otázky."

"Skutečně, tak na to se půjdeme posadit do kabinetu. Co říkáš." Učebna byla s kabinetem propojená, takže netrvalo dlouho a už jsem seděla v pohodlném křesle.

"Tak o jaký nápad se jedná?" zeptal se pochybovačně.

"No, Brumbál mi nemůže nic říct, protože jinak by zemřel."

"Správný postřeh." Rýpnul si Severus.

"Když mi čteš myšlenky, tak nepotřebuješ můj souhlas a stejnak zjistíš všechno." Severus zavrtěl hlavou asi mu došel můj plán.

"Ty chceš abych použil na Brumbála nitrozpyt?" ujišťoval se.

"Ne, já chi abys mě nitrozpyt naučil a já ho pak mohla použít na Brumbála." Vyzradila jsem svůj plán.
"To je nemožné." Prohlásil Severus.

"A proč? Já to zvládnu, budu mít toho nejlepšího učitele." Lechtala jsem jeho ego.

"Vaness, víš kdo je Albus Brumbál. Je to jeden z nejmocnějších kouzelníků světa. Není možné na něj použít nitrozpyt, protože by to bylo zbytečné." Vysvětloval klidným hlasem.

"Takže mi nepomůžeš?" ujišťovala jsem se.

"Pomůžu ti, ale předem tě upozorňuju, že to bude zbytečné."

"V tom případě přichází na řadu plán číslo dvě." Promluvila jsem bojovně. Zděšení v Severusově obličeji bylo zřejmé. Já jsem se ale nedala odradit.

"Víš, kde najdeme Ministerstvo kouzel?"

"Mám představu." Odsekl.

"Na Ministerstvu je odbor záhad a tam jsou umístěny věštby. Jenom majitel může tu věštbu odnést. A já to chci udělat."

"Měla by ses jít najíst." Odpověděl klidným tónem.

"Jak s tím souvisí jídlo?"

"Zjevně jsi hladová a mozek ti nepracuje, tak jak by měl." Pokračoval chladný hlas. "Žádáš ode mě, abych se s tebou vloupal na odbor záhad. To není jako ukrást žvýkačku. Ministerstvo je chráněno kouzly a bytrozoři jej neustále mají pod dohledem. Je hodně nepravděpodobné, že by se nám to podařilo." Chvilku ticha přerušil až můj hlas.

"Dobře. Když mi nechceš pomoct ty, tak to budu muset udělat sama." Zvedla jsem se z křesla a měla se k odchodu.

"To ať tě ani nenapadne!" zavrčel Severus.

"Nemám jinou šanci, chci zjistit pravdu, ale nemůžu ohrozit vaše životy." Klidná jako želva jsem se otočila zpátky.

"Ještě jsem neskončil." Upozornil mě Severus. Odvrátila jsem se od dveří a pohlédla mu do hlubokých očí.

"Ano?" vyzvala jsem ho, aby pokračoval.

"Nejsi čarodějka. Nezvládneš to." Začal s argumenty.

"Myslíš si, že mě to může zastavit? Já udělám cokoliv, abych zjistila pravdu."

"Je to nevýslovná hloupost." Opakoval.

"Přiznávám, že jsem věřila tomu, že mi pomůžeš, ale občas se zmýlím." Řekla jsem a dále upřeně koukala do jeho očí.

"To je vydírání?" optal se.

"Teď jde o to nakolik úspěšné." Vyložila jsem karty na stůl a čekala odpověď.

"Dnes večer v sedm hodin. A ne, že přijdeš pozdě kvůli večeře."

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář