Jdi na obsah Jdi na menu
 


NN - Svědci

13. 11. 2007

Hebké známé ruce stále hladily mou tvář. Bylo to příjemné. Vlasy, které spadaly do mé tváře opatrně zvedal a vracel zpět na své místo. Po chvíli bez jakéhokoliv pohybu jsem ucítila něčí prst, jak přejíždí přes mé rty. Nadechla jsem se. Dá se vůbec ještě po smrti dýchat? Vždyť já zemřela. Uvědomila jsem si a celá zděšená zalapala po dechu.

 

„Severusi.“ Zalapala jsem, když jsem spatřila tvář plnou bolesti.

„Vaness.“ Vydechl plný štěstí a absurdity. „Díky bohu.“ Mumlal pod nosem.

„Od kdy jseš věřící?“ dobírala jsem si ho okamžitě. „Už ani kouzlit neumíš.“ Pokračovala jsem ve špičkování. „Pokud se nemýlím slyšela jsem něco, co hodně znělo jako avada kedavra, pak jsem viděla zelený paprsek a potom už je to trochu rozmazané.“ Ponořila jsem se do vzpomínek.

„Neměla jsi vůbec kouzlit! Vždyť jsem ti říkal, že avada kedavra je kletba, která se nepromíjí a ty bys ji neměla používat!“ seřval mě jako malou holku.

„Ano. To jsi mě učil, ale taky jsi říkal, že aby kletba fungovala musíš to chtít.“ Vracela jsem mu úder. „A já to chtěla. Viděla jsem Charlese, jak na tebe míří hůlkou, tak co jsem asi měla dělat?“

„Použít jakékoliv jiné kouzlo.“ Zkonstatoval Severus a pomáhal mi vyhrabat se na nohy.

„Třeba vingardium leviousa? Aby se vznášel jako pírko.“ Prskla jsem ironicky.

„Třeba.“ Odsekl pohotově svým skeptickým barytonem. „Měli bychom se vrátit zpátky do hotelu. Porazit kouzelníka a zemřít v jeden den, to by zaměstnalo i mě.“ Odfrkl si s poklonou.

 

 „A to nejsem mudla.“ Dodal spěšně.

„Opravdu? Já vlastně o tomhle nic nevím. Proč nikdy nemluvíš o svojí rodině?“ začala jsem průzkum.

„Nemluvím o svojí rodině, protože to není nic zajímavého.“ Odbyl mě.

„Pro koho?“ pokračovala jsem v útoku.

„Pro mě a pro všechny ostatní.“ Držel se.

„A ti ostatní, to jsem i já?“ hodila jsem bez skrupulí otázku.

Mlčel. Možná uvažoval jak má odpovědět. Možná nechtěl říct, že i já jsem –ti ostatní- nebo že bych nebyla? Ne to by bylo příliš dokonalé.

„Ale, ale, že bych teď svou otázkou zaskočila obávaného profesora lektvarů? Severusi, ty takový zkušený se necháš uvést do rozpaků?“ pošťuchovala jsem ho.

„Mohli bychom změnit téma. Jak se zdá tak tvoje schopnosti jsou daleko silnější než jsem předpokládal.“ Snažil se mlžit.

„Ale prosím tě, myslíš, že tím, že začneme mluvit o mých skvělých schopnostech, které zas tak skvělé nejsou, něco změníš?“ vysmála jsem se mu.

„Co chceš tedy slyšet?“ vyprskl Severus v návalu vzteku.

„Chci slyšet něco o tvé rodině. Cokoliv. Chci mít alespoň nepatrný pocit, že tě znám.“ Zvýšila jsem na něho hlas.

„Já o svojí rodině mluvit nebudu.“ Konstatoval pevně. „Pokud je to pro tebe překážkou, pak ti patrně nemůžu pomoci.“ Dodal suše.

 

Zamyslela jsem se jestli mám pokračovat v intenzivním výslechu a vytočit ho nebo zařadit zpátečku a nenaléhat. Nakonec jsem zvolila zlatou střední cestu.

„Já chápu, že je pro tebe zřejmě příliš těžké o tom mluvit. Nebudu na tebe naléhat, ale zkus si uvědomit, že já ti důvěřovala a řekla ti všechno. Úplně všechno. Věřím ti a snad i ty budeš jednou věřit mě a všechno mi řekneš.“ Vlídně jsem se usmála a po zbytek cesty na hotel jsme oba mlčeli.

 

Po příchodu na pokoj jsem jako obvykle nejdřív zamířila k posteli a s úlevou se do ní ponořila. Měkoučké polštáře mě objaly a já si užívala ten nádherný pocit až do chvíle, kdy ticho přerušil Severus.

„Než usneš měla by ses alespoň osprchovat.“ Káral mě jakoby nic.

„Prosím tě, proč ty mě nenecháš v klidu a pohodě tady zemřít. Na sprchu je času vždycky dost.“ Snažila jsem se ho přemluvit.

„Myslel jsem, že bys mohla mít hlad. Ne, že bych tím chtěl říct, že jsi nějaký neotesaný trol, který většinu svého volného času tráví stolováním. Ale přece jenom ti dneska muselo vyhládnout.“ Zkoušel nabídku na večeři.

„Tak dobře. Přemluvil jsi mě. Hodím sprchu, pokusím se udělat z neotesaného trola alespoň částečně člověka. A můžeme vyrazit.“ Souhlasila jsem nakonec a s námahou se vydrápala z postele a zmizela za bílými dveřmi ze kterých se za půl hodinky vyvalil hustý oblak páry.

 

„Řekl jsem umýt a ne spařit jako kuře.“ Posmíval se mi Severus. Ignorovala jsem ho a s věšákem na kterém byl pověšený smaragdově zelený kostýmek jsem se zavřela v koupelně.

 

Po patnácti minutách před koupelnovým a řádně zapařeným zrcadlem jsem vylezla ven. Unavený Severus ležel na posteli, oči zavřené a spokojeně oddychoval. Neubránila jsem se úsměvu a chvíli ho jenom tak pozorovala. Potom jsem vytáhla hůlku a s lehkým mávnutím zápěstí se polštář proměnil v peříčko, které pomaličku krouživě doplachtilo až ke mně. Spolu s pírkem jsem se postavila před Severuse a polechtala ho pod nosem. Vyděšeně sebou trhnul a okamžitě byl probuzený a čilý.

„Přeju hezké ráno. Ne vlastně hezký večer.“ Usmála jsem se na něj a ještě jednou jej polechtala.

„Co to máš na sobě?“ vyhrkl hned potom, co mě sjel pohledem od hlavy k patě.

„Co by?“ pokrčila jsem rameny. „Zelený kalhotový kostýmek. Normálně považovaný za klasiku.“ Divila jsem se. „Takže jdeme? Mám hlad.“ Zašklebila jsem se a Severuse zvedla z postele.

 

V hotelové restauraci jsme se posadili ke stolu u okna, tak abychom byli co nejdále od mudlů. Za chvíli přicupital malý hnědovlasý číšník s tenkým knírkem. Vytasil zapalovač a už už chtěl zapálit svíčky na našem stole.

„To nebude nutné.“ Zastavila jsem ho rukou těsně nad svíčkou. „My si na romantiku příliš nepotrpíme.“ Snažila jsem se být milá. Číšník vše rychle pochopil a odcupital zpátky tam odkud přišel.

 

Otevřela jsem jídelní lístek a začala se probírat širokou nabídkou jídel. Nakonec jsem prst zapíchla do potencionálního vítěze, který byl po půl hodině připravený a hověl si přede mnou na stole.

„Dobrou chuť.“ Popřál mi kultivovaně Severus. Načež já jsem zamumlala s plnou pusou, tak že mi nešlo rozumět vůbec nic. Jako obvykle nahodil Severus ten svůj obličej, kterým dával světu na vědomí, jak moc trpí.

„Merline, ty to vidíš, jak jsem dopadl. S čím já to šel na večeři?“ zakroutil hlavou. Tomuhle jsem se musela bránit a tak jsem rychle dožvýkala a spolkla sousto.

„Co si stěžuješ? Jako by jsi mě za tu dobu neznal.“ Divila jsem se jeho nářekům.

„A právě, že znám.“ Opáčil.

„Takže je ti doufám jasné, že svoje zvyky měnit nehodlám.“ Usmála jsem se a pokračovala s načatou večeří.

 

Po večeři jsem nutně potřebovala trochu čerstvého vzduchu a hlavně klid. Žádné řecké večerní zábavy. Hudba na plné pecky a řev všude okolo. Ne. Já toužila po klidném a pokud možno opuštěném místě. Vypátrala jsem znova číšníka a zeptala se ho.

 

On nám prozradil cestu do jedné zátoky, kam prý nikdo už nechodí, protože tam před několika lety záhadně zemřela nějaká žena. Což se nám zdálo ideální. Znali jsem případ bystrozorky, která sledovala Lorda Voldemorta, ale bohužel byla prozrazena a zabita jednou ze tří kleteb, které se nepromíjí. A tak jsem bez jakýchkoliv obav vyrazili do zátoky mrtvé ženy.

 

To co mě na Řecku vždycky tolik oslovovalo byl ten jejich život. Dá se tady utéct. Je tu spousta koutů do kterých si můžete zalézt a nikdo vás tu nenajde. Jste tady chráněni před světem. A přesně tak jsme se Severusem cítili. Sedli jsme si na pláž a já jakožto „správná“ romantička jsme se posadila zády k obzoru. A tak jsme tam jen tak seděli, mlčeli a mlčeli a mlčeli.

 

Nepotřebovali jsme hloupá slova, abychom mohli vyjádřit své city. Stačilo když mě Severus vzal za ruku, jakoby řekl jsem tu s tebou. Pevně mě držel a já slyšela nikdy tě nenechám odejít. A v tu chvíli v ten nepopsatelný moment jsem jej pohladila po tváři a letmo políbila na znamení díků. Naše rty se dotkly jenom na chvíli, ale po té co se rozpojily si mě Severus přitáhl zpátky k sobě. Žádostivě mě líbal stejně jako plameny touhy, které začaly stoupat. Vášeň se stala nedostižitelnou stejně jako tento okamžik. Moje tělo řvalo nepřestávej a Severus toho využíval. Tu noc se hvězdy staly svědky našeho milování. Viděly, jak si mě Severus bral a já mu ve všem vycházela vstříc. Cítila jsem ho až v konečcích prstů. Stejně jako žár a proudy vášně, které protínaly naše těla.

 

„Pro mě není snadné některé věci říct a ty víš, že já to nikdy neřeknu.“ Začal Severus.

„Pšš.“ Naléhal můj prst na jeho rty. „Já vím, že mě miluješ.“ Zašeptala jsem.

„Nechci tě ztratit.“ Zaznělo maximálně tichým hlasem jakoby z dálky.

„Mě nikdy neztratíš Severusi. Miluju tě a nikdo a nic to nezmění.“ Vysvětlovala jsem mu.

 

Chvíli byl potichu. Pak se zhluboka nadechl.

„Moje matka byla skvělá čarodějka. Ta nejlepší jakou jsem kdy znal. Byla milá, obětavá a viděla v lidech jenom to dobré. Na rozdíl od mého otce.“ Dodal pohrdavě. „Byl mudla. Toho nejhoršího typu. Matka ho milovala a byla schopná snášet cokoliv. Když mu řekla, že je čarodějka přikázal jí, aby toho nechala. Mě otec nenáviděl. Mlátil mě i matku. V jedenácti jsem dostal svůj dopis, odjel jsem do Bradavic a od té doby jsou Bradavice mým domovem. S otcem jsem se přestal stýkat a musel jsem jen přihlížet tomu, jak ničil mou matku. Tak teď už víš něco o mé rodině. Chápu, že nejsi nadšená.“ Dodal potichu. Zvedla jsem k němu oči.

„Vážím si toho.“ Pronesla jsem a políbila jej.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-D

(Catherina, 19. 11. 2007 19:15)

Páni...
Úplně mi vzalo dech, že jsi pokračovala ve psaní!:)
Sice jsem někde ve skrytu duše doufala, že tím to nekončí, ale upřímně jsem v to nevěřila.
Moc děkuji - a řekla bych, že to můžu říci za všechny, kdo tu povídku četl - POVEDLA SE TI!!!:-))

Odmítám psát nadpis xD

(Akyšek(Akyška), 19. 11. 2007 17:58)

Krásná kapča :-) Tak šup na pokrááčko :-))

:-)))

(kapi, 18. 11. 2007 22:17)

to bolo skvele, absolutna parada

:o)

(pano, 16. 11. 2007 16:28)

Užasné, nemam slov. Tato kapitolka se mi strašně líbí. Skvělé, skvělé, skvělé. Snad přibude brzo další.

jupííííííí

(helwet, 14. 11. 2007 18:10)

nádherná kapitolka, jsem ráda, že to dobře dopadlo:) a těším se na další:))

............

(Teruš ^^, 14. 11. 2007 17:36)

no už bylo načase xD
fenk ju =]

=o)

(Karin, 14. 11. 2007 15:13)

Jako ne že bych nebyla ráda, že toto má pokračování, ale přeci tamto byl úžasný konec.. =o).. Mocík se ti to povedlo.. =o)