NN - seznámení
"Asi máte pravdu, měla bych poznat svět do kterého jsem se narodila." Přiznala jsem a postavila se na odchod.
"Děkuji Vanesso, ani nevíte jakou jste mi udělala radost." Znova zamrkal, snad aby zahnal slzy.
"Jak se tam ale dostaneme, já se neumím přenášet." Podotkla jsem.
"To vůbec není problém. Pevně se mě chyťte."
Za chvíli jsem stála u Brumbála v ředitelně.
Byla skutečně nádherná. Fénix, obrazy, stůl, krb. Všechno bylo ustaveno přesně, tak jak jsem o tom četla.
"Jsme na místě!" prohlásil Brumbál vesele.
"Ale jak to, že jsme se sem mohli přemístit. Já myslela, že Bradavice jsou před tím chráněné."
"Ano, to jsou. Chrání je má kouzla." Dodal s úsměvem a jedním okem na mě mrknul. "A teď. Určitě budete chtít vidět Severuse."
"Severuse? Ani ne, kde bych ho našla?" dodala jsem na okraj nedbalým tónem.
"Za půl hodiny bude mít poslední dnešní hodinu lektvarů." Poradil mi Brumbál. A pak ses mi v hlavě zrodila ďábelská myšlenka.
"Pane řediteli, mohla bych vás o něco požádat?" upřela jsem na něj smutné psí oči a doufala v souhlas.
"Ale samozřejmě, co to bude?" zeptal se se zájmem a odložil misku s oplatkami.
"Já chtěla bych hábit. Pokud možno s kápí." Vyslovila jsem svůj požadavek.
"To nebude žádný problém. Mohu vám nabídnout žlutý, zelený, modrý nebo růžový?" Prohlásil Brumbál vesele. Já jsem se ale zhrozila.
"A nemáte nějaký červený nebo černý. Prosím." Zoufalost v mém hlase sílila hned po tom, co jsem si představila sama sebe v růžovém hábitu. Oj, tak to teda ne. Ta radši mudlovsky.
"Možná by se něco našlo." Odpověděl zklamaně, zamával hůlkou směrem ke mně a v tu chvíli na mě visel dlouhý černý hábit s červeným lemováním. Kápi jsem si přetáhla přes hlavu. Nebylo vidět ani ň.
"Děkuji." Pronesla jsem k Brumbálovi.
"Není zač Vanesso, teď když dovolíte, tak bych vás dovedl k učebně lektvarů. Přece jenom je cesta trochu delší." Vlídně se usmál a vyšel vstříc dveřím do kterých mě pustil jako první. Dál už jsem šla po jeho boku.
Cesta do sklepení se mi vryje do paměti navždy. Stěny hradu jsou opravdu celé pokryté obrazy. To že postavy na nich skutečně mluví byl pro mě šok. Pohyblivé schodiště se s námi naštěstí nepohlo a tak jsme dorazili do přízemí. Pak už jen točité schody dolů a byli jsme kousek od učebny lektvarů. Před dveřmi už stál hlouček studentů.
"Hodně štěstí, Vanesso." Popřál mi Brumbál, otočil se na hypotetickém podpatku a odchvátal pryč.
Rychle jsem se připojila k hloučku. Děcka plameně diskutovali, jak dopadne jejich poslední útok. Když si mě všiml vysoký hnědovlasý kluk.
"Ahoj, ještě jsem tě tady neviděl. Ty jsi nová?" zeptal se mě se zájmem.
"Nazdar. No tak trošku." Přiznala jsem s malým úsměvem. "Vannesa Spireti. Těší mě." Podala jsem mu ruku. On ji s nadšením přijal a taky se představil.
"Oliver Wood." Úsměv mi trochu, vlastně hodně, stuhl. Tak já jsem se teďka seznámila s Oliverem Woodem, kapitánem nebelvírského famfrpálového družstva.
"Copak? Stalo se něco?" zeptal se trochu vyděšeně, když jsem byla až příliš potichu. Naštěstí se otevřely dveře učebny lektvarů a všichni s patřičným zhnusením vešli dovnitř a usadily se na svá místa. Než jsem vešla i já, přehodila jsem si opět kápi přes hlavu. Vedle Olivera bylo naštěstí volno.
"Můžu si sednout vedle tebe?" zeptala jsem se ho beznadějným hláskem. Naštěstí souhlasil. Vzápětí vytáhl na stůl pergamen a brk. Asi bych měla udělat to stejný, akorát že Brumbál mi nic takového nedal. Na to jsme oba zapomněli. Tak jsem si alespoň zoufale strčila ruce do kapes. K mému údivu jsem nahmatala v kapse obě dvě věci. Spěšně jsem si je položila na lavici. Když se ke mně někdo přiřítil.
Komentáře
Přehled komentářů
Nevím, jestli se mi to jenom nezdá, ale nechybí ti kapitolka mezi tou minulou a touhle?
Jinak představa, že by přišla v růžovém hábitu k Sevíkovi na hodinu je dost lákavá...:)
>=)
(Catherrina, 18. 2. 2008 10:15)