Jdi na obsah Jdi na menu
 


NN - Pozor těhule

16. 1. 2009

Smíření. To byla bezesporu hlavní náplň mých dní. I přes můj výslovný nesouhlas se mi nepodařilo zabránit Severusovým snahám o zničení všech mých pracovních závazků. Takže se ze mě v průběhu několika měsíců stalo němě přihlížející zvíře. Sem tam jsem prošmejdila pozemky Bradavic. Samozřejmě návštěvy kuchyně se staly korunní událostí dne. I přesto mě ale stále provázelo to šílené pomyšlení na to, že uvnitř mého břicha, teda chci říci dělohy, roste malá směska mě a Severuse.

A teď nevím, co je víc děsivé. Jestli fakt, že je to skutečné dítě, nic ve stylu baterkami poháněného plastu od Natela nebo ta skutečnost, že se mi může narodit malý morous, který už od narození bude rozumovat jako jeho otec. Pomyšlení na to, že budu muset místo jednoho Severuse zvládat dva mě už teď přivádí k šílenství. Nemluvě o tom, že mi to bude říkat mami. Budu ta mamka co po nocích plete šály a svetry, brzo ráno vstává a vaří a víkendy tráví úklidem. A to jsem teprve ve stádiu mírně zvětšeného bříška.


Ještě stále se to dá hodit na opravdu velké množství griliášových hrudek a koláčků. V krajním případě špatný výběr oděvu. Ovšem proč bych měla před někým skrývat, že jsem těhotná? Jenom těžce se skrývá špatná a v zápětí zase dobrá nálada.

Nejtěžší smíření ale přichází ve chvíli, kdy musím přijmout tu skutečnost, že jsem opravdu těhotná. Je to skutečné dítě a na paty se mi dere skutečná zodpovědnost.

A právě uprostřed tohohle hýření myšlenek mým zvířecím mozkem mne přistihl Brumbál.

„Vanesso, dobré ráno. Jak se dneska cítíte??“ pomrkávaly po mně dvě očka jako pomněnky. Je strašně nespravedlivé, že mě nikdy nenapadlo jiné přirovnání. Ale něco tak nadpozemsky čistě modré. Ovšem pokud v tom nejsou kontaktní čočky, což by celou tu podivnou podivnost vysvětlovalo.

To tajemno, které Brumbál ztělesňoval, vždycky určitým způsobem přitahovalo. Nikdo nikdy nebyl schopen přesně říci, kde jsou jeho kouzelnické mantinely. A i přes všechen respekt Severus to vystihnul, je to prostě počínající štěstí pomalu senilní osoby. Není pěkné takhle označovat nejmocnějšího kouzelníka tohoto tisíciletí, ale v mudlovském světě už taky nikoho Goťákovo věčné vítězství ve Slavíku nebaví. Zase jsem se zabořila do víru vlastních myšlenek, což Brumbálův čekající výraz ukazoval čím dál tím víc.

„Dobré ráno i Vám, Brumbále.“ Vyhrkla jsem spěšně. „Dneska ráno jsem se rozhodla jít se projít.“ Osvětlovala jsem tu skutečnost, že se potuluju po druhém patře.

Brumbál se jemně pousmál a pokračoval klidným hlasem.

„Vanesso, rád bych s Vámi dneska po obědě mluvil o jisté osobní záležitosti. Pokud budete mít čas, mohla byste mne prosím navštívit v ředitelně?“ vyslovil svoji prosbu. Nebylo potřeba dlouho uvažovat nad tím jestli budu mít čas. Moje povinnosti se zúžily pouze na tu primární - žít.

„Samozřejmě, že přijdu. A teď jestli mě omluvíte.“ Brumbál jemně pokývl hlavou a každý jsme vyrazili svým směrem.

Pro jistotu jsem koukla na hodinu u jídelny, abych věděla kolik mám času na to, abych se připravila na rozhovor s Brumbálem. Fakt, že se mnou chtěl mluvit znamenal, že se jednalo o nějakou důležitou záležitost. Možná nějaké nové poznatky o kletbě, i když mě se zdálo, že se tady příliš mnoho nových věcí nedalo vymyslet. Můj „drahý“a díky Merlinovi mrtvý otec nastavil jasné podmínky a pracovat se s tím nijak nedalo. Dokonce i Brumbál byl na kletby tohoto typu krátký.


Poté co mému apetitu podlehlo pár koktejlových párečků, plněných buchtiček a skořicových kroužků vydala jsem se na tu dlouhou cestu k ředitelně. A pak se to stalo. Přepadla mne dotěrná chuť na tiramisu. Teď už jsem si mohla být jistá, že ten malý nezbeda bude nepříjemně ironický a jeho láskou budou lektvary. Mini Severus byl na cestě a já byla jeho prostředníkem v chutích na tiramisu.


***


Přejezená a utaháná cestou do ředitelny jsem těžkopádně zaklepala na dveře ředitelny. Mimo Brumbála byl ale v ředitelně taky Severus. Na Bradavicích se mi líbilo to, že kdybych chtěla Severuse potkat, mohla bych celý den běhat po hradu a nepodařilo by se mi to. Právě v tu chvíli, kdy jsem to nejméně čekala a zdálo se mi to velmi nepravděpodobné, tak v tu chvíli stál přede mnou. Občas jsem si přestávala myslet, že je to náhoda. V Bradavicích náhoda byla spíš součástí vtipu a ne účastníkem dne.

„Severusi?“ pozdravila jsem jej. „Je hezké, že se alespoň někde potkáme. Já už si pomalu začínám myslet, že se mi vyhýbáš.“ Úšklebek byl v hlase více než jen citelný. Severus mě spražil svým uhrančivým pohledem. Jemně pozvedl obočí a tichým plíživým hlasem pronesl.

„Vaness. Šance, že bys mne potkala v jídelně je opravdu malá. Ve chvíli,kdy ty ukájíš svůj nekonečný hlad ..“ pozastavil se a krátkým krokem přistoupil blíž ke mně. „tiramisu.“ Palcem setřel malý kousek krému na mém levém koutku. „Tak v tu chvíli já už učím, což je mimo jiné také způsob, jak se vydělávají peníze.“

Kdybych řekla, že způsob, jak setřel tiramisu ve mne nezanechal žádný pocit lhala bych. Zvedla se ve mně vlna lehkého vzrušení. Byla jsem si jistá, že za to mohlo těhotenství. Ovšem tenhle pocit rychle roztříštila zuřivost.

„Víš Severusi. Nezapomínej na to, že všechny moje pracovní příležitosti jsi zrušil ty.“ Vyhrkla jsem rudá jako krocan.

„Vzhledem k tvému stavu“ lehce pohlédnul na moje postupně zvětšující se břicho „je nepřípustné, abys pracovala. To si snad uvědomuješ?“ On mě snad chce vychovávat?? Možná, že na chvíli mě zaskočilo, to že měl pravdu. Ale rozhodně mě to nemohlo zastavit před tím, abych se bránila.

„Dovol mi připomenout, že můj stav je z padesáti procent také tvoje práce.“ Vzdorovitě jsem mu hleděla do očí a byla jsem více než jen připravená v žádném případě neustoupit.

„To by stačilo. Severusi, Vanesso uklidněte se.“ Vstoupil do našeho přetahování Brumbál. Oba jsme zuřivě pohlédli na Brumbála, který majestátně vstal ze židle a přísně otcovským pohledem se na nás mračil. „Severusi, pokud už není nic, co by jsi mi chtěl sdělit, potom se s tebou prozatím rozloučím. Mám domluvenou schůzku s Vanessou.“ Lehkým švihnutím jeho levé ruky se otevřely dveře ředitelny. Se Severusem jsme si vyměnili poslední pohled a pak už jsem byla v ředitelně s Brumbálem sama.

„Posaď se, Vanesso.“ Pokynul k pohovce u krbu. „Mohu ti nabídnout šálek čokolády?“ usmál se hřejivě. Tiše jsem přikývla a konvička s šálkem se dali do práce. Ve chvíli přede mnou už stál hrneček kouřící se čokolády. „Horká čokoláda nikdy nikomu neublížila. Především tobě, ale udělá obzvláště dobře.“

„Brumbále, těhule jako já je schopná pozřít naprosto cokoliv.“ Zašklebila jsem se. „Posledních pár týdnů je toho důkazem. Ale myslím, že o mých stravovacích návycích jste se mnou nechtěl mluvit.“

„Ano máte pravdu Vanesso, chtěl jsem si s Vámi promluvit o tom, jak dopadla Vaše schůzka s rodiči. V poslední době jsem měl velké množství práce a nestihl jsem si s vámi promluvit o tom, jak ta šťastná událost celá dopadla.“ Celý vysmátý od ucha k uchu si poposedl v křesle naproti mně, čímž mi dal najevo, že můžu začít vyprávět všechny ty jistě skvělé zážitky ze společného shledání dcery s rodiči.

„Abych řekla pravdu pane řediteli, zřejmě Vás nepotěším. Schůzka trvala sotva patnáct minut. A myslím, že ani já ani Severus jsme z toho nebyli nadšení. Vlastně by se dalo říci, že ti zklamaní byli spíše moji rodiče.“ Pohledem jsem se zavrtala do čokolády a sledovala jsem malé mráčky páry, které ještě stále stoupaly z mého hrnečku.

„Jsem si jist, že byli pouze příjemně zaskočeni tím, jak jste si dokázala vybudovat vlastní život, tak rychle po dokončení mudlovského vzdělání.“ Uklidňoval mne Brumbál. Marně.

„Spíš si myslím, že je vyděsil ten fakt, že jsem těhotná s mužem za kterého nejsem ani provdaná.“ Promluvila ze mne pravdomluvnost.

„Určitě jim křivdíte Vanesso.“ Ujišťoval Brumbál víc sebe než mě.

„V tom případě křivdím lidem, kteří moji matku označili za čupku a mé dítě za parchanta. To jsou trochu silná slova, nemyslíte?“ odlepila jsem oči od propletených prstů. Brumbálova tvář byla zaskočená a pomalu z ní vyprchal ten počáteční úžas.

„Pravda.“ Konstatoval suše. „Svým způsobem to mění situaci. Především to vnáší světlo do jedné záležitosti.“ Jemně se pousmál. To mi ale v tu chvíli nemohlo stačit. Už teď jsem věděla, že je všechno špatně.

To se totiž stávalo, když Brumbál podnikal osobní návštěvy mudlovského světa za účelem vyššího blaha svých oveček, které zatím žily v blažené nevědomosti. Tentokrát jsem byla tou ovečkou já. Blaženost nevědomosti se vytratila a rozhovor pomalu začínal nabírat na intenzitě.

„Je tady snad Brumbále něco o čem bych měla vědět?“ otázala jsem se opatrně. Očekávala jsem pořádný políček. Už teď se mé myšlenky ubíraly k jídelně a všem sladkým pochoutkám, které skýtaly uklidnění pro mé škemrající nervy. Alespoň trochu vzrušení do pustého života těhule.

„ Je to poněkud delší příběh.“ Snažil se odpoutat mou zvědavost.

„Jsem si jistá Brumbále, že mám teď poněkud více volného času, takže máte dostatek prostoru k vyprávění.“ Utla jsem jeho snahu vyhnout se tomuhle tématu.

„Dobrá tedy. Minulý týden jsem během své služební cesty zavítal i k vám domů. Chtěl jsem pozdravit vaše rodiče, ujistit je, že je vše v pořádku a především je požádat o malou službu.“

 Před očima mi vlála obrovská rudá vlajka a já byla býkem. Po oné osudné večeři bylo více než nepřípustné, aby někdo z Bradavic navštěvoval mé rodiče nebo je dokonce o něco žádal. Neschopná slova nebo spíše neschopná slušného slova jsem se uchýlila ke své čokoládě a po velkých locích sem ji začala polykat. Bezedný hrníček stále nabízel další a další čokoládu. Mé mlčení dovedlo Brumbála k myšlence pokračování ve vyprávění svých zážitků z cesty.

„Netušil jsem, že je situace až tak vyhrocená. Přece jenom jsou to lidé, kteří tě vychovali a jistě jim záleží na tom, abys byla v pořádku a dařilo se ti. Nabídl jsem ji adresu, kterou by mohli použít k tvému kontaktování. Stejně tak ji mohou použít i v případě,že se ozvou tví přátelé z mudlovského světa. Přece jenom není fér, že jsi tak rychle odešla do zdejšího světa a nezanechala za sebou žádný kontakt. Tví rodiče byli poněkud rozčarovaní, ale adresu i přesto přijali.“ Ukončil Brumbál své vypravování. Zkoumavým pohledem si mne prohlížel a čekal na mou reakci.


Musela jsem především zachovat klid. Rozvaha bylo to hlavní co mi teďka přišlo důležité. Hlavně a především nevybuchnout, opakoval jsem si dokola.

„Je to všechno?“ zeptal jsem se s trochou strachu v hlase po chvíli.

„Ano.“ Uklidnila mě jeho odpověď.

„Dobře.“ Oddechla jsem si trochu více než jsem měla v plánu. „Ozval se někdo už na tu adresu?“nenapadla mě lepší otázka. Přece jenom bylo lepší se na něco zeptat než začít hystericky řvát.

„Samozřejmě, že tvoji poštu nekontroluji.“ Pousmál se. Bylo hezké vědět, že i přesto, že za mými zády navštěvuje moji rodinu, tak si nedovolí kontrolovat mou poštu, alespoň nepatrná špetka soukromí. „Tady je klíč k místnosti v západní věži. Každé ráno tam přilétá už tvá sova s čerstvou poštou. Jistě tam budeš mít dostatek soukromí.“ Rukou zahrabal v kapse hábitu a vytáhnul smotaný kousek pergamenu. Kdybych čekala opravdový klíč zřejmě bych byla pošetilá.


Očekávání se směsí příjemného konečného překvapení způsobilo, že jsem ani pořádně nevnímala, když se se mnou Brumbál loučil. Dostatečně nasycená čokoládou jsem se vydala vstříc nepoznanému pokoji.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....

(Cat, 5. 2. 2009 21:59)

Jsem ráda, že si zpět a zase píšeš!:)
Pěkná kapitola!

......

(Alexia, 28. 1. 2009 14:46)

pekna kapitola sa tesim na pokracovanie

...

(pano, 19. 1. 2009 2:01)

Já jsem si říkala, kde vězíš? Jsem potěšena tvým návratem...
Hmm, asi bych taky měla konečně něco přidat. :D