NN - pochop mě 1. část
Němě jsem zírala na vzkaz.
JE TO VAŠE VINA.
Nevěřila jsem vlastním očím. Opět.
Severus do mě dloubl. Ignorovala jsem ho uvažovala, jak před ním ten dopis ukrýt. Znovu jsem jej složila. Nasadila vlídný úsměv a dělala jako by nic.
"Co to bylo?" zašeptal Severus, aby jej Oliver neslyšel.
"Nic. Všechno je v nejlepším pořádku." Vylepšovala jsem svůj úsměv a snažila se nesložit se.
"Když to tvrdíš určitě to nebude pravda." Odhalil mě.
Nadechovala jsem se k nové lži, než mě zatavil. "Jsem učitel, poznám když se něco děje, nemluvě o tom, že tě znám dost dobře na to, abych věděl, že mi lžeš."
"Ale já ti nelžu." Ohradila jsem se. "Jenom ti to nechci dát přečíst." Uvedla jsem věci na pravou míru. Zamračil se.
"Tak teď mě to zajímá ještě víc." Soustředěně se na mě podíval.
"Severus, prosím." Špitla jsem zatlačena do rohu.
"V žádném případě, chci to vidět. Hned." Zavrčel nekompromisně.
Celá jsem se už třásla, z kapsy kalhot jsem vytáhla pomačkanou kuličku. Uvedla jsem ji do původního stavu a podala Severusovi, aby si jej mohl přečíst. Jeho oči rychle přejely po textu. Napětí v jeho tváři bylo patrné.
"Už jsem ti několikrát říkal, že tomu nemáš přikládat žádnou důležitost." Začal Severus.
"Je to napsané krví." Špitla jsem.
Jak velká byly pravděpodobnost, že ta krev bude jeho. Že ten zmetek, který mě pronásleduje, se skláněl nad Severusem a jeho krví napsal tu výhružku. V té chvíli byly i Severusovy myšlenky stejné.
"Máš ten svůj nůž?" ptal se mně Severus a snažil se posadit. Když se už vyškrábal do lehkého polosedu vyrval mi nůž z ruky. Jeho ostrou špičkou se píchl do bříška levého ukazováčku. V nočním světle a světle lampičky se zaleskla krůpěj krve, která sklouzla až na pergamen.
"Hůlku." Zavrčel. Vytasila jsem kousek cesmínového dřeva. "Vzhledem k tomu, že moje pravé zápěstí je poněkud nehybné, je to na tobě. Namiř hůlku na tu krev. Tak a je to Globiccio." Instruoval mě.
Držel jsem se jeho pokynů, namířila špičku hůlky na krůpěj červené tekutiny a zřetelně špitla.
"Globiccio." Kapka změnila barvu do zelena a sklouzla k písmu, které zářilo stejným odstínem. Vpila se do něj a zmizela.
"Co to znamená?" ptala jsem se konsternovaná a vyděšená najednou. Severus oněměl. Bylo ale poznat, že jen chladně kalkuluje. "Chci to vědět. Hned." Prskala jsem.
"Je to má krev." Odpověděl klidně. Zpanikařila jsem. Rychle jsem se zvedla z postele. "Kam jdeš?" sykl Severus. Věděl, že už na tom psychicky nejsem moc dobře a určitě provedu nějakou nehoráznou kravinu.