Jdi na obsah Jdi na menu
 


NN - OVCE

29. 1. 2008

Když jsem se úplně poprvé ráno probudila vedle Severuse nemohla jsem věřit vlastním očím. Tehdy jsem si ještě nebyla úplně jistá realitou. Nebyla jsem si jistá tím, že jsem se vyspala s literární postavou a nebyla jsem si jistá tím, že to bylo to, co jsem opravdu chtěla.

 

 Po chvíli jsem ho přestala vnímat. Ruka mi sjela na gauč a dotkla se té jeho. Podívala jsem se na něho. Neuhl, tak proč bych měla ustupovat já? Znovu jsem se ponořila do učení, ale nedalo se vnímat, jenom jsem tupě zírala na stránku. Po chvíli vzal mojí ruku do své a propletl naše prsty. Rozhodla jsem se to ignorovat. Třeba si se mnou jenom pohrává. Zvedla jsem naše propletené ruce a položila hřbet jeho dlaně na svoje stehno. Zaujatě se na mě podíval. Ale neřekl ani slovo. Začal mě hladit a já se nebránila. Za chvíli naše ruce přenesl na svoje stehno a hřbetem mojí ruky po něm jezdil. Tohle se prostě nedalo vydržet. Zabouchla jsem sešit a hodila ho na stůl.

"Co tím sleduješ?" zeptala jsem se zuřivě.

"Nic." Odpověděl klidně.

"Nenávidím tě." Procedila jsem přes zuby, když jsem si uvědomila, že teď už jeho nohu hladím úplně sama.

"Nápodobně." Odfrknul si. Něco v našich očích zajiskřilo a začali jsme se líbat.

"Já tě tak nenávidím." Opakoval, když se nadechoval.

"Nesnáším tě, jsi tak nespolečenský." Kárala jsem ho, když jsem si lehali na gauč.

" A ty jsi panovačná." Oznamoval když jsem sundávala jeho košili.

"Jsi arogantní." Pokračovala jsem já a moje triko taky zmizelo. Zkušeným pohybem ruky rozepnul moji podprsenku a políbil levé ňadro. Tiše jsem zasténala.

"Seš nesnesitelně despotická." Nadával, když jsme každý tomu druhému rozepínali kalhoty.

"Nikdo nesní tolik tyramisu jako ty." Kárala jsem ho, když už jsme byli oba nazí. Něžně mě hladil přes stehna až směrem nahoru k zadečku.

"A ty jíš od rána do večera." Jeho ruce se rozběhli po mém těle.

"Vůbec to nechci." Špitla jsem mu do ucha.

"Já taky ne." Ujistil mě. Znovu jsme se líbali.

Před skoro dvěma měsíci bych asi nevěřila, že se budu milovat s knižní postavou. Ale už je to tak. Užívala jsem si každou minutu. Plameny extáze projížděly mým tělem s každým pohybem. Gauč byl až zoufale malý, takže není divu, že když jsme se otočili spadli jsme na zem. To ale vůbec nevadilo, spíš naopak. Víc prostoru nám oběma svědčilo.

Když bylo po všem ležela jsem na zemi přikrytá dekou a vedle mě Severus.
"Mám hlad." Poznamenala jsem zoufale.
"Jak jinak." Konstatoval Severus. Už mě znal dost dobře a věděl, že to dřív nebo později řeknu.
 

A tak to všechno začalo. Za tu krátkou dobu jsem se stačila dozvědět, že ti dva lidé o kterých jsem si celý život myslela, že jsou mí rodiče, ve skutečnosti jimi vůbec nejsou. A co lépe mí biologičtí rodiče jsou kouzelníci. Ano kouzelníci. Než jsem se s tím stačila smířit. Naučila jsem se sama kouzlit. Zabila jsem a sama byla zabita a abych nezapomněla taky jsem stačila vstát z mrtvých. Prostě posledních několik měsíců bylo opravdu záživných.

 

Od holky co hlídala malé rozmazlené fakany jsem to dopracovala až sem. Do postele učitele lektvarů. A čím déle na něj koukám tím víc si uvědomuju, že i když chrápe a je občas opravdu příšerný, pořád je to ten můj chlap. Přes to všechno, co jsme společně prožili. Všechny prohry i úspěchy. My to vydrželi a jdeme společně dál. I když je tady pořád ta věštba se kterou si nikdo neví rady.

 

Zatím co jsem se snažila přemýšlet a odpočívat, to velké zvíře vedle mě se začalo vrtět.

„Jak to, že už jsi vzhůru? Obvykle tě probudí až vůně kávy.“ Pronesl rozespale.

„Jsem jenom trochu nervózní.“ Prohodila jsem a zvedla se z postele.

„A z čeho prosím tě?“ dobíral si mě.

„Já vím, že tebe se to příliš nedotklo, ale já bych ráda složila OVCE co nejlépe.“ Odsekla jsem a zaplula do koupelny.

„NKÚ jsi složila výborně, takže nevidím sebemenší důvod, proč bys neměla složit i OVCE.“

„A co tak třeba podpora místo těch tvých pedagogických dedukcí?“ naštvala jsem se. To už jsem vycházela z koupelny umytá a natahovala se po knihách, abych si mohla ještě po cestě do ředitelny opakovat.

„Když to neuděláš, taky se nic nestane, můžeš to zkusit znova.“ Povzbuzoval mě svým originálním způsobem.

„Dobře. To jsem ráda.“ Usmála jsem se. „Abych nezapomněla, měl bys už vylézt z té postele za patnáct minut ti začíná hodina.“

„Vaness, já jsem kouzelník, příprava mi zabere pět minut.“ Volal za mnou když už jsem pelášila do ředitelny.

 

„Citrónová zmrzlina.“ Znělo heslo, které mi otevřelo schody a já se pak dostala až do ředitelny. Tam už na mě čekal Brumbál.

„Dobrý den pane řediteli.“ Pozdravila jsem, když jsem vstoupila do skořicí provoněné ředitelny.

„Dobrý den Vanesso.“ Usmál se vousatý kouzelník.

Po patnácti minutách pocení nad otázkami jsem odevzdala vyplněný test. A dokonce jsem měla i dobrý pocit, že jsem ho dobře vyplnila. S výdechem jsem se opřela o křeslo do kterého mě Brumbál pobídl před tím než mi nalil šálek čokolády.

 

„Tak Vanesso, máte už nakoupené vánoční dárky?“ ptal se Brumbál s hřejivým úsměvem.

„Abych řekla pravdu, tak jsem Vánoce letos úplně zazdila. Soustředila jsem se především na OVCE a na kletbu. Bohužel se pořád nemůžu dobrat nějakého výsledku.“ Přiznala jsem.

„A zkoušela jste si kletbu pořádně rozložit a projít každou maličkost?“ zkoumal Brumbál. „Zkuste mi ji přečíst, podíváme se na to společně a možná něco vymyslíme.“ Nabízel mi svou pomoc. Zalovila jsem proto v kapse a vytáhla hůlku, mávla s ní ve vzduchu a za chvíli z hůlky začal svítit fialový plamínek, který psal písmenko od písmenka tak jak jsem to znala.

 

Co jedna krev napáchala stejná musí napravit
s bohy vší moudrosti se spojit
ta vyléčí staré šrámy
pak s tím co otce se zřekl do svazku vstoupit
trojí krev zachrání ty co se sami zavrhli ale sám svůj osud nezvrátí

 

Ve vzduchu se vznášelo pět děsivých řádků. Znala jsem je už nazpaměť, ale pořád nebyla schopná přijít na jejich pravý význam.

„Tak Vanesso, máte nějaké hypotézy?“

„Vlastně pár jich mám, i když se navzájem popírají. Prostě ty poslední dva řádky nedávají smysl.“ Povzdechla jsem si.

„Dobře Vanesso, vezmeme to teda z jiného konce.“ Usmál se spiklenecky. „Jak se poslední dobou cítíte?“

„Jsem trochu přetažená. Zřejmě mi trochu klesl tlak, ale jinak mi není vůbec nic.“ Odpověděla jsem, i když jsem netušila kam tím Brumbál míří.

„Víte Vanesso, možná netušíte kam tím teď mířím, ale podle mě se poslední dobou cítíte jinak. Tak jak jste se ještě nikdy necítila. Nemám pravdu?“ zamrkaly na mě dvě pomněnky.

„Co tím chcete říct? Co kdyby jste přestal mlžit a řekl mi pravdu.“ Naštvala jsem se.

„Vanesso, vím že to bude rána, ale čistě hypoteticky. Zkuste si představit, že by jste byla těhotná.“ Vypadlo z Brumbála. Nadechovala jsem se, abych ho setřela, ale on mě předběhl. „Moc dobře víte, že Severus je dvojí krve, jeho otec byl mudla a matka čarodějka. A pokud se nemýlím oba vaši rodiče byli kouzelníci. Tudíž váš potomek by byl trojí krve. Kletbu, která vám zpustošila život má na svědomí váš otec, který byl čisté – jedné krve. Doufám, že už nemusím zdůrazňovat, že to byl právě Severus, kdo se zřekl svého otce. Myslím, že zbytek už si domyslíte.“ Lapala jsem po dechu.

„Dobrá, vezměme v potaz, že bych mohla být těhotná. Ovšem pořád to má háček, ono vaše teorie troskotá na faktu, že nemůžu otěhotnět.“ Myslela jsem, že tím Brumbálovu teorie zničím. On se jen pousmál a suverénně pokračoval.

„Vanesso, zavzpomínejte, co všechno víte o neodpustitelných kletbách?“

„Jak to s tím souvisí?“

„Pokud se nemýlím avada kevadra jste přežila pouze vy a Harry.“

 

„Avada kedavra.“ Zaznělo trojhlasně. Z mé, Charlesovy i Severusovy hůlky vytryskl zelený paprsek světla.

 

Můj paprsek si to namířil do Charlesových zad. Prostoupil jeho tělem. Lehce se nadzvedl a pak mlčky padl k zemi. Když dopadl na zem prosvištěl nad ním Severusův zelený paprsek a udeřil mě do prsou. Ucítila jsem intenzivní bolest, která náhle polevila v přívalu nečekané euforie. Před očima se mi promítly všechny šťastné chvíle. První Severusův polibek i naše první milování, příchod do Bradavic.

Najednou se všechno rozplynulo.

Najednou jsem byla až nebývaje šťastná. I přesto, že jsem si byla vědoma, že právě umírám. Věštba nebude naplněna.

 

Jako ve zpomaleném filmu jsem padala k zemi. Severus se ke mně rozběhl. Než jsem dopadla na zem zachytil mě do náručí a doklekl do měkké trávy.

„Vaness, to ne. Zakazuji ti to!!“ řval jak pominutý. Z oka mu vyrazila první a poslední slza, kterou jsem kdy viděla. Pomalu stekla kolem nosu a rtů až na okraj a samý konec jeho tváře a dopadla na tu mou. Zavřela jsem oči a nechala se pohltit temnotou při pohledu na člověka, kterého jsem milovala z celé své duše.

 

Hebké známé ruce stále hladily mou tvář. Bylo to příjemné. Vlasy, které spadaly do mé tváře opatrně zvedal a vracel zpět na své místo. Po chvíli bez jakéhokoliv pohybu jsem ucítila něčí prst, jak přejíždí přes mé rty. Nadechla jsem se. Dá se vůbec ještě po smrti dýchat? Vždyť já zemřela. Uvědomila jsem si a celá zděšená zalapala po dechu.

 

A v tu chvíli mi to došlo. „Abych mohla použít neodpustitelnou kletbu musím to chtít a Severus mě nechtěl zabít, chtěl zabít Charlese.“

„Správně Vanesso.“

„Ovšem to stále nevysvětluje, vaši domněnku o mém těhotenství.“

„Když Lord Voldemort chtěl zabít Harryho, zničil sám sebe a především do něj přenesl kus sama sebe a proto mohl být poražen až po té, co Harryho zabil. Nezabil jeho, ale ten kus co  byl v něm. Když na tebe Severus použil avada kedavra přenesl do tebe kus sama sebe. A jak je dobře známo, muži jsou plodní po celý svůj život.“ Zamrkala jsem údivem nad tím, jak všechno do sebe najednou zapadalo.

„Takže vy tvrdíte, že …“ polkla jsem na sucho, když jsem si uvědomila, že jeho teorie může být pravdivá a že já bych byla těhotná.

„Vanesso, zhluboka se nadechněte a společně si to celé zopakujeme. Tak tedy, co jedna krev napáchala stejná musí napravit. Tak zní první řádek.“ Postupoval od začátku.

„Tou jednou krví je podle vás myšlena krev mého otce, který byl čistokrevný kouzelník. A protože kletba ovlivňuje můj život je logické že já ji musím zničit.“

„Velmi správně Vanesso.“ Chválil mě Brumbál. „Můžeme tedy pokračovat. S bohy vší moudrosti se spojit. Co vám to říká?“

„Abych řekla pravdu. Společně se Severusem jsme uvažovali, že těmi Bohy by mohla být zamýšlena bohyně Athéna, ale už jsme nějak nedomysleli, jak bychom se s ní mohli spojit.“ Přiznala jsem barvu a doufala, že i pro tento případ má Brumbál schované své vlastní geniální řešení.

„Dobře, pokročíme tedy dál. Ta vyléčí staré šrámy. Co vidíte za význam v této větě?“

„Staré šrámy? Já žádné staré onemocnění nemám.“ Lovila jsem v paměti, ale marně. Jediným mým starým handicapem byla neplodnost.

„No tak Vanesso, zalovte v paměti. Stará zranění, která byla vyléčena.“

„Pokud by byla vaše hypotéza správná a já byla těhotná, pak má neplodnost.“ Přiznala jsem.

„Bohyně Afrodita je patronkou ostrova Korfu, kde jste mimochodem byli, mimo jiné je Afrodita bohyní krásy a plodnosti. Je už po staletí známo, že Řecko je velmi mystická a překrásná země. Pokud jste se prostřednictví kletby avada kedavra spojili s Afroditou mohla pak vyléčit tvou neplodnost, pokud se nemýlím.“ V tu chvíli jsem upřímně doufala, že se mýlí. Ovšem jaká byla pravděpodobnost, že se mýlil Brumbál. Jeden z nejuznávanějších a nejmocnějších čarodějů nynější doby. Pokud pomineme toho fracka Pottera, který má pouze štěstí na Voldemortovu omezenost.

„Pak s tím co otce se zřekl do svazku vstoupit.“ Přečetl Brumbál další část kletby.

„Myslím, že vás Brumbále zklamu. Je jasné, že tím kdo se vzdal otce je myšlen Severus. Bohužel ani jeden jsme nevstoupili do žádného svazku. Myslím, že svatba je to poslední na co bychom mysleli.“ Ušklíbla jsem se. Konečně přestal jeho plán vycházet.

„Opět vás musím vyvést z omylu. Svatba není v kouzelnickém světě příliš uznávaný svazek. Ale dejme tomu, že potomek je mnohem silnější důkaz spojení. Nový život vznikne pouze za přítomnosti dvou a spojením krví a vlastností vzniká nový jedinec.“ To už jsem začala pěnit. Brumbálova posedlost mým těhotenstvím byla více než viditelná a mě už to přestávalo bavit.

„Vanesso, mohu vás poprosit, aby jste přečetla poslední část.“ zeptal se zdvořile vousatý kouzelník naproti mně. Neodporovala jsem a odříkala poslední část.

„Trojí krev zachrání ty co se sami zavrhli ale sám svůj osud nezvrátí. Tak jaká je teď vaše dedukce?“ ptala jsem se už znechuceným hlasem, protože mi bylo jasné, co bude následovat.

„Ale Vanesso, vždyť vy už jste sama pochopila význam toho konce.“ Usmál se. Jeho optimismus a vstřícnost byly až chorobného rázu.

„Ano, bezpochyby trojí krev má opět potvrdit mé těhotenství.“ Usmála jsem se. Přece mě nemůže rozhodit, někdo v kanárkovém hábitu.

„To bezpochyby.“ Potvrdil.

„A když jste mi tedy byl schopen předpovědět dítě, řeknete mi taky, co má znamenat, to s tím, že ti kteří se zavrhli svůj osud nezvrátí?“

„Sama jste si odpověděla jenom si vzpomeňte, co jsem vám tady před rokem řekl.“

 

“Vanesso. Nemůžeme vám říct pravdu, ale znám knihu, která by vám snad mohla objasnit některé skutečnosti.“ Vstal z křesla. Došel až k obrovské knihovničce. Z nejvrchnější police vytáhl tenkou malou knihu. Mávnutím hůlky z ní setřel prach. Znovu se posadil do křesla, pobaveně pozoroval naše ruce, rychle jsem sebou cukla, ale Severus mě nepustil.

„Pozorně si ji přečtěte.“ Pokračoval Brumbál. Podával mi knihu a já ji volnou rukou přijala. Chtěla jsem ji otevřít, ale Severus pořád držel moji levou ruku.

 

„Tu ruku, Severusi. Budu ji potřebovat.“ Zašeptala jsem.

„Nemusíš to číst. Jestli nechceš, neotvírej ji.“ Rozmlouval mi to.

„Ale já chci. Jsem si jistá.“ Znovu jsem ho ujistila. Pořád mi ale nevěřil. „Už jsem dost stará na to, abych věděla, co chci. Nemyslíš?“ prohlásila jsem trochu jízlivě.

„Najednou.“ Odsekl nepříjemně.

„Severusi?!“ prosila jsem ho.

„Na to, co si tam přečteš nejsi nikdy dost stará.“ Upozorňoval mě naléhavým tónem.

„Severusi je to její rozhodnutí.“ Vložil se do rozhovoru Brumbál. V tu chvíli Severus pustil moji ruku. Cítila jsem se najednou tak osamělá. Jako by už nikdy neměl nikdo stát při mně.

 

Otevřela jsem knihu a přečetla si název na titulním listě – PŘÍPAD NN68I A CO SE NIKDY NEDOZVÍTE- autorem byl jakýsi Nicholas Cabott.

„Pane řediteli, kdybych měla nějaké otázky, kde najdu autora?“ Severus si odfrkl ale Brumbál ho okamžitě napomenul pohledem, aby mi to v zápětí mohl vysvětlil.

„Bohužel, ale s autorem mluvit nemůžeš.“

„Proč?“

„Je mrtvý. Po té, co ta kniha vyšla zemřel.“

„Aha.“ Dodala jsem smutně.

„Ne. Řekněte ji celou pravdu. Chtěla ji přece slyšet.“ Zareagoval pohotově Severus. Brumbál tiše zíral.

„Severusi o čem to mluvíš? Co mi má říct?“ zeptala jsem se.

„Cabott ti nemůže nic říct, protože je po smrti.“

„To už vím.“

„Byl to naprosto zdravý člověk, nikdo proti němu nepoužil žádné kouzlo. Bylo mu čtyřicet a prostě už se ráno neprobudil. Vím, že je pro tebe možná těžké uvědomit si tu skutečnost, že ve čtyřiceti život nekončí.“

„Ale to mohla být přece jenom náhoda a ne spiknutí.“

„Zkus najít někoho z těch lidí, kteří Cabottovi podali informace. Všichni jsou mrtví, zemřeli ve stejnou chvíli a stejnou smrtí.“

 

„Počkej ty se mi snažíš říct, že ten případ je prokletý?“ ptala jsem se celá vyděšená. Tohle se přece stává jenom v amerických filmech. Tohle je realita.

„Prokletý je řečeno hodně neodborně. Jde o kletbu, která byla uložena na tebe. Jednoduše řečeno, kdokoliv se bude snažit rozšířit informace o případu NN68i ten zemře. Bez jakýchkoliv výjimek, bez jakýkoliv důvodů. Prostě se tak stane.“ Pořád bedlivě pozoroval moje oči, snad aby dokázal lépe identifikovat situaci. Jsem si jistá, že se snažil přečíst moje myšlenky, ale měl smůlu. Na nic jsem nemyslela. Lehce vyděšený, ale stále chladný jako obvykle se mně zeptal.

„Ještě pořád chceš znát pravdu?“

„Kdo?“ vykoktala jsem. „Kdo udělal tu kletbu, která svině?“ dodala jsem, co nejpohrdavějším tónem hlasu.

„Jack Spiretti, tvůj milovaný otec.“ Odpověděl stejně pohrdavě. Nemohla jsem tomu věřit. Nemohla, ale musela. Severus neměl sebemenší důvod mi lhát. Na mé tváři se teď usídlil neutrální výraz, sklopila jsem oči.

 

Ten večer jsem si pamatovala jako žádný jiný. Ten večer jsem se dozvěděla o kletbě, která mi změnila celý můj život a ještě stále jsem se s tím nevyrovnala.

„Brumbále, chcete tím říct, že abychom zastavili tu kletbu, tak musím zemřít?“

„Vanesso,“ zazněl chlácholivý hlas. „je mi to opravdu líto. Ty a Severus jste vstoupili do svazku. Váš syn je jediný způsob jak zastavit ty roky vraždění. On musí znát pravdu a tím, že mu ji řeknete …“ jeho hlas zmizel v dálce. A i když seděl kousek ode mě jako by byl na druhé straně světa.

„Zabijeme sebe a zničíme kletbu. Jednou pro vždy.“ Dokončila jsem Brumbálovu větu. Místností, která byla ještě před chvílí vyhřátá a přívětivá se změnila ve vězení. Chladné a nepříjemné. „Vy máte pravdu, že ano.“ Pronesla jsem po chvíli.

„Obávám se že ano.“ Přiznal kouzelník se svěšenou hlavou.

 

Brumbál mě propustil ze svých spárů a já začala uvažovat nad tím, jak to vysvětlit Severusovi. Jak mu mám říct, že jsem těhotná a že teď musí kvůli mně zemřít? Jak se mu mám vůbec podívat do očí? Procházela jsem chodbami a přáli si, aby se nic z toho nestalo. Abych si ještě pořád lámala hlavu nad pravým významem a tápala.

Skončilo vyučování a ze tříd se vyrojily davy štěbetajících studentů. Nebylo těžké se mezi nimi ztratit a tak jsem plula s davem až k Velké síni, tam jsem se odpojila a sešla po schodech do sklepení. Z dveří učebny lektvarů vybíhal poslední zděšený student. Jak se zdá Severus má dneska slušnou formu.

Zavřela jsem dveře třídy a posadila se na první lavici před katedrou. Severus právě opravoval písemky, vlastně škrtal každé druhé slovo a tvářil se svým specifických chladným způsobem.

„Co se děje?“ pronesl nakonec sametovým hlasem.

Mlčela jsem a přemýšlela nad vhodným začátkem. Jenže mě nic nenapadalo.

„Vaness?“ odlepil oči od červeného moře.

„Já nevím, jak bych ti to měla říct.“ Začala jsem a snažila se vypadat, alespoň že trochu vím, co dělám.

„Jestli jsi neudělala OVCE, tak je to škoda, ale obávám se, že tím tvůj život nekončí.“ Podotkl po malé chvilce přemýšlení nad tím, co mě mohlo, tak rozhodit.

„Cože? Jaké OVCE?“ úplně jsem je zazdila. To zvedlo Severusův zájem.

„Co se stalo? A teď už bych to opravdu rád věděl. Ráno jsi nevypadala, že by tě OVCE až tak položily.“

„Ráno jsme byli jenom dva.“ Vyštěkla jsem v návalu vzteku. Byla jsem naštvaná na sebe, na to, že zabiju člověka, kterého miluji a že to ani nedokážu ovlivnit.

„Co tím chceš říct?“ nechápal.

„Já opravdu nevím, jak ti to mám říct. Napadá mě jenom jeden způsob. Musíš si to prožít.“ Plná odhodlání jsem pokračovala. „Je tu něco o čem by jsi měl vědět. Už jenom proto, že je to z části i tvá vina. Dneska ráno jsme s Brumbálem rozebírali znovu tu kletbu a jak se zdá opět jsme se posunuli kupředu.“ Zkonstatovala jsem na začátek a vědomky se stále vyhýbala pravdě.

„Vaness, tohle už jsme spolu probírali stokrát. A pokaždé jsme přišli na to stejné. Neměla by ses tím zbytečně zatěžovat a soustředit se na OVCE.“

„Ale Severusi, už jsem ti říkala, abys do toho nepletl ty OVCE.“ Naštvala jsem se. „My rozebírali jsme to řádek po řádku.“ Koktala jsem.

„A copak jste vymysleli?“ ptal se pochybovačně.

„Myslím, že na tohle nám nejlépe odpoví myslánka. Stejnak bych nebyla schopná ti to říct.“ ...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Juhů

(Akyšek(Akyška), 5. 2. 2008 20:27)

Já taky nechci, aby natáhli brka, celkem jsem si je oblíbila :-( Jaruš, to jim neuděláš, že ne? No, hlavně piš, ať se dozvíme, jak to bude dál!

Hurá! Další kapitola!!!!=)

(Catherrina, 30. 1. 2008 16:44)

Jsem ráda, že jsi na nás nezanevřela a napsala jsi novou kapču!:) Je moc hezká.
Doufám, že nakonec ani Severus ani Vaness neumřou...
Těším se na pokráčko!:)

pání:)

(Giner, 30. 1. 2008 15:22)

tak to je super, konečně se to všechno začalo vyjasnovat...i když je mi líto, e asi umřou...