NN - nemám důvod
"Severusi néééé!" řvala jsem ze sna a rychle se posadila.
Severus seděl na posteli naproti mně.
"Ještě štěstí, že jsem odzvučel ložnici, protože jinak nevím, jak by to vypadalo." Setřel mě Severus.
Zhluboka jsem dýchala a snažila se zahnat tu noční můžu. Severus se s námahou zvedl z postele, přešel ke skříni ve které měl zásoby těch nejpotřebnějších lektvarů.
"Nepočítej s tím, že bych některý z těch blivajzů vypila." Upozorňovala jsem ho.
"Jak myslíš." Zavíral skříň. "Kdo chce kam pomozme mu tam." Pronesl ironicky.
"No já bych si dala kafe." Zhodnotila jsem svoje noční chutě.
"Kávovar nemám." Zabručel když se už přikrýval zpátky peřinou a chystal se znovu usnout. To už jsem já ale měla očka jako baterky. Vystřelila jsem z postele a přehodila přes sebe červený župan.
"Jdeme!" zavelela jsem energicky.
"Kam?" vyptával se mě skepticky při pohledu na hodiny.
"Jdeme se občerstvit." Zajásala jsem. Popadla Severuse za ruku a snažila se toho mračícího starce vytáhnout z postele.
Nakonec se mi to podařilo a dotáhla jsem ho až do kuchyně. Já si připravila kávu a Severus začal instinktivně pátrat po sebemenším kousku tyramisu.
"Je zřejmé, že bradavičtí skřítci tyramisu neznají." Naštval se, když už prohledal všechna možná místa.
"Věř nebo ne, ale tyramisu prostě fakt nemají všude." Uklidňovala jsem ho a nabízela mu hrníček čerstvé kávy. Nakonec jsem jej uklidnila. Posadili jsem se ke stolu a tiše pozorovali hrnečky ze kterých stoupala pára.
"Tak kdy mi konečně povíš, co se ti to zdálo?" vyzvídal Severus.
"Zřejmě nikdy. Byla to jenom hloupá noční můra a už je pryč." Uklidňovala jsem sama sebe.
"Vaness jsou dvě hodiny ráno, nemám nejmenší chuť to z tebe páčit." Zahromoval.
"A já zas nemám náladu ti to vyprávět." Odbyla jsem ho.
"Buď po dobrém nebo po zlém." Hlesl skoro neslyšně, aby mi připomněl, že nehodlá ustoupit. Sice by bylo určitě fajn zjistit jak to vypadá po zlém, ale ani já neměla náladu dneska odporovat.
"Já jsem přemýšlela nad tou věštbou, jak Brumbál říkal, že bohové vší moudrosti může taky označovat jenom jednoho. Vzpomněla jsem si na dovolenou na řeckém ostrově Korfu. Byli jsme tam na jedno zámečku nebo co to bylo. A v parku tam jsou sochy múz a to byly symboly umění. V umění se přece skrývá moudrost. Já …" polkla jsem. "Já si myslím, že to co hledáme je na Korfu v té zahradě." Ukončila jsem monolog.
Severus chvíli tupě zíral, což mě mimořádně potěšilo, pak se to ale rychle změnilo.
"Jak se to tam jmenuje?"
"To už nevím přesně. Je to přece jenom dlouho, ale bylo to něco ve stylu Achillion nebo tak nějak." Lovila jsem v paměti.
"V tom případě nemáme na výběr. Musíme se vrátit do Řecka." Zkonstatoval suše a zpátky se ponořil do hrnečku s kávou. Nadechovala jsem se k reakci, když do kuchyně vrazila madam Hoochová.
"Severus, kde si myslíš, že jsi?" seřvala ho jako malého kluka.
"A kdo si myslíte, že jste vy, aby jste ho buzerovala." Vypěnila jsem zatím klidným typicky severuským způsobem. Hoochová se zarazila a sjela mě ostrým pohledem.
"Slečno Spiretti, měla by jste si uvědomit, že jste v Bradavicích pouze hostem." Upozorňovala mě nepříjemným tónem.
"A vy by jste si měla uvědomit, že profesor Snape je plnoletý a schopný se sám rozhodovat. Je jeho věcí, jak bude trávit svůj volný čas." Naštvala jsem se. Hoochové zjevně došly argumenty a tak jak se říká zoufalí lidé dělají zoufalé věci dopadlo to tak i s Hoochovou.
"Žárlíte?" sekla po mně. To už se do rozhovoru vložil Severus.
"O co se jedná?" promluvil klidný baryton. Hoochová svou pozornost zaměřila na Severuse.
"Další útok." Vyhrkla blondýna. Lekla jsem se, Severus pevně stiskl moji ruku a začal se vyptávat.
"Kdo?"
"Minerva." Sykla Hoochová. "Někdo na ni zaútočil na chodbě, když šla z knihovny." Dodala.
"A co se čeká ode mě?" nechápal Severus. Jemně jsem se pousmála, když po mě Hoochová hodila nepříjemný pohled.
"Tebe chce vidět Brumbál." Odsekla. Severus zhodnotil situaci. Když nakonec přišel na to, že odporovat by bylo zbytečné, souhlasil.
"Pokud mohu, tak bych rád v klidu dopil svou kávu." Poznamenal k Hoochové. Ta si zhnuseně odfrkla a otočila se na patě k odchodu, což byla šance pro mě.
"Madam Hoochová." Zastavila jsem ji, ale ona se neotočila. "Nemám nejmenší důvod žárlit." Pronesla jsem tím nejklidnější hlasem. Hoochová se ani nepohnula, když jsem domluvila jen přidala do kroku.