NN - nedotýkej se mě
Celé odpoledne jsem se netěšila na nic více než jen na svůj školní trest. Když pak nadešla ta správná hodina doslova jsem běžela do sklepení. Schody jsem zbíhala po třech až jsem vrazila do dveří jeho kabinetu.
"Dobrý večer." Vyštěkla jsem naštvaně na Severuse. On jen zvedl oči od hromady pergamenů na kterých byly domácí úkoly, které právě opravoval. Rychlým pohledem zhodnotil situaci.
"Zavři za sebou dveře." Promluvil klidným a vyrovnaným hlasem.
"Jak si přeješ." Odpálkoval ho jízlivý tón.
Vší silou jsem do dveří udeřila a ony se s hlasitým prásknutím zavřely.
"Kde máš Olivera?" otázal se nepříjemně.
"Do Olivera ti snad nic není." Udeřila jsem.
"To se mýlíš …" začal s výmluvou, já ho ale rychle umlčela.
"Nechápu, proč tě zajímá Oliver, když seš očividně zamilovaný do někoho jiného." Postavila jsem se co nejblíž ke stolu a ruce jsem si založila na prsou přesně tak jak to dělá on.
"Prosím?" zeptal se nechápavě.
"Už zase ta tvoje stařecká hluchota?" oponovala jsem jízlivě.
"Nezapomínej, že jsi jenom o osm let mladší." Uzemnil mě pohotově.
"Možná jsem mladší, ale za to dokážu odpovědět na otázku."
"Jenže ty jsi ještě žádnou nepoložila." Pokračoval v odporu.
"Severusi, nedělej, že jsi hloupý. Víš moc dobře o čem tady mluvím. Tak to vyklop o těch tvých schůzkách s Brumbálem na hřišti." Ironie přímo kapala z mých slov. Severus na sobě nedal nic znát, už jsem ho ale znala dost dobře na to, abych si teď všimla, že je zaskočený.
"Slyšela jsi něco?" začal mapovat situaci.
"Jestli jsem něco slyšela? Ten hluchý z nás dvou jsi ty, ne?"
"Kolik?" pokračoval ve vyptávání.
"Všechno." Odpověděla jsem s úšklebkem.
Chvíli přemýšlel, možná vzpomínal, co všechno vlastně řekl. Když si to uvědomil na jeho tváři se usídlil znepokojený výraz. Už pochopil, proč jsem tak naštvaná. Věděl, že se budu ptát a že neustanu dokud to všechno nepochopím. Bylo mu jasné, že by měl zachovat chladnou hlavu, ale i v něm samotném kolovala křivda. Nakonec promluvil jako vždy chladným hlasem.
"Měli bychom se posadit."
"Možná bychom měli, ale já nechci. Chci slyšet pravdu. Hned! A celou." Promluvila ze mě rozhodnost, netrpělivost a nátlak.
"Tohle opravdu není téma na rychlý rozhovor. Musím ti toho hodně vysvětlit."
"Ale prosím tě, nech toho. Děláš jak kdyby šlo o Bůh ví co. Jestli víš něco o mých biologických rodičích tak to prostě řekni." Žádala jsem ho.
"Neřeknu ti nic dokud se neuklidníš." Rychle se zvedl ze židle a založil si ruce na prsou.
"Víš citace mi nikdy moc nešly, ale .. kdybych se chtěla uklidnit, tak bych to udělala. Prozatím chci, abys mi řekl všechno, co víš." Znovu jsem udeřila naléhavým tónem.
"Nic ti neřeknu." Promluvil neústupně.
"To je tvoje poslední slovo?"
"Ano." Souhlasil.
"Dobře. Jak myslíš, ale pamatuj, že já se vrátím a vytřískám to z tebe ať chceš nebo ne." Výhružný tón ho neodradil, otočila jsem se na podpatku a měla se k odchodu.
"Vaness." Zastavilo mě to nejkrásnější oslovení. Kdybych jenom trochu chtěla dokázala bych podlehnout. Ale nemohla jsem, nechtěla jsem. "Je to příliš nebezpečné, neměla bys po tom pátrat." Upozorňoval mě.
"Jestli je to tak nebezpečné, proč mi nemůžeš říct pravdu?"
"Vaness, žádám tě jen o jedno." Promluvil tichý hlas jehož majitel se přiblížil až těsně ke mně. Otočil si mě k sobě a pohlédl mi do očí. Panebože Severusi, co mi to děláš? Zasténala jsem si v duchu. "Přestaň se vyptávat." Dopověděl větu. Pohled do očí ho zjevně taky vyvedl z míry.
Moji ruku uchopila tajemná síla, zvedla ji a konečkem prstu jsem se jemně dotýkala Severusových rtů. Jemně jsem je celé obkroužila a pak ruku jemně položila na jeho rameno. Ani se nepohnul.
"Přijdu zítra večer." Špitla jsem. Znovu se otočila a odešla. Chvíli jsem jen tak stála za dveřmi a snažila se vzpamatovat. Když už jsem zase byla schopná přemýšlení vyběhla jsem směrem k Brumbálově pracovně. Sliboval odpovědi na všechny mé otázky, takže určitě odpoví. Musí.
Doběhla jsem až k chrliči a zjistila, že neznám heslo.
"Sakra!" zaklela jsem. Když se chrlič začal otáčet a po schodech scházela profesorka McGonagallová. Letmým pohledem si mě změřila. Já neuhýbala jen vyčkávala až sejde až dolů, abych ji mohla vystřídat a vpadnout do Brumbálovy ředitelny.
"Dobrý večer Brumbále." Pozdravila jsem ho.
"Dobrý Vanesso." Usmál se a zamrkal svým obvyklým barbie mrkáním. "Mohu vám nabídnout citrónové bonbóny?"
"Ne, děkuju." Zdvořile jsem se usmála a posadila se do křesla naproti stolu.
"Tak, co potřebujete Vanesso?" zeptal se vstřícným hlasem.
"Odpovědi na své otázky. A to na všechny." Odbyla jsem ho stroze.
Komentáře
Přehled komentářů
Brumbál a citronové bonbony - kapitola sama pro sebe!:)Když u tohoještě mrká jako barbie, tak to už je něco!=D
(-:<
(Catherrina, 18. 2. 2008 10:34)