NN - Nečekaná návštěva
"Dobrý den. Chtěla bych Top teenagera." Oznámila jsem svou objednávku prodavačce v trafice. Já osobně tenhle časopis nečtu. To moje mladší sestra, která je posedlá těmi žvásty, co tam píšou. Stačí mi podívat se jenom na palcové titulky a mám dost, tak třeba zrovna tohle číslo: Jak sbalit svou hvězdu nebo Staň se čarodějkou, probuď svou pravou identitu. No je to dost zoufalý časopis. Podle mě by takové žvásty měly dávat zdarma.
Vždyť oni těm holkám gumujou mozky. Jako by jim nestačilo, že si ty holky pak fakt vsugerujou, že můžou žít se svou láskou. Tak třeba zrovna moje ségra. Na stolu jí stojí zarámovaná fotečka Severuse a jí. Jsem si jistá, že kdyby to viděl, tak by se z toho zblil.
Ještě štěstí, že já stojím pevnýma nohama na zemi. Možná se jednou probudí i sestřička.
Odpolední vyučování byl zaručený způsob, jak mi zkazit náladu. Nenáviděla jsem to. Už jenom proto, že se tam prakticky nic nedělo. Učitelé už byli utahaní, takže to většinou končilo tím, že jsem se po deseti minutách vyučování rozprchli po škole. Někteří seděli na lavicích, někteří si šli sednout na záchod, protože to je přece to nejlepší místo, kde můžete pokecat. A já? Já se chodím obvykle zakopat do sklepních prostor. Mám to tam moc ráda, je tam příjemně chladno. Ovšem největší výhodou je pro mě to, že mě tam nikdo nehledá.
"Vanesso! Kam jdeš? Už se zase schováváš do sklepa."
"Drž klapačku Kláro!" vrhla jsem po ní svůj pověstný vražedný úsměv.
"No dobře. Klid. Já tě chtěla jenom upozornit. Víš co říkal ředitel, dějou se tam divný věci."
"Jo to možná říkal, ale já na strašidla nevěřím."
"Doufám, že tě to sežere." Řvala za mnou ta hlupačka, já už si to ale šinula do sklepa.
Posadila jsem se na předposlední schod. Vytáhla knížku a začala číst. Další díl Harryho Pottera. Já tu knihu prostě zbožňuju. Sedmý díl je podle mýho naprosto nejlepší.
"Sakra! Kde to jsem?" zahřměl někdo za velkou hromadou harampádí. Dost jsem se vylekala. Byla jsem zvědavá, kdo to tam je. Dnešní den fakt není můj oblíbený. Nejen, že mě máti ráno donutila, abych si vzala sukni. Nezlepšil to ani ten fakt, že se cítím trochu nachlazená, mám zalehlé uši a pořád zívám. Kdybych mohla usla bych v minutě. No a teď ještě tohle. To mě ze spánku zaručeně probralo. Naprosto znechucená zavírám knížku a jdu se podívat, co se to tam děje. Koukám za tu horu harampádí a tak stojí nějaký chlápek v černém.
"Co tady děláte?!" zavrčím na něho. Přece jenom do sklepa přece nikdo nechodí, protože se všichni bojí. Navíc tady toho chlapa rozhodně neznám. Na naší škole nedělá.
"Zřejmě jsem se špatně přemístil." Odpověděl stroze a poodstoupil. Nedůvěřivě jsem ho pozorovala. "Sakra, nejde to. Jak to?"
"Co přesně by nemělo jít?"
"Ne že by to byla vaše věc, ale chtěl jsem se přemístit na místo, kam jsem měl původně namířeno. Bohužel to nejde."
V tom hned vedle něj spadla odněkud malá krabička. Sehnul se k ní, zatímco já jsem jen šokovaná zírala. Když ji otevřel okamžitě si všiml malého kousku pergamenu. Stačila jsem si ho přečíst, bylo tam napsáno: Milý Severusi, vím, že kdybych ti řekl pravdu, zřejmě by jsi se mnou nesouhlasil. Rozhodl jsem se, že by jsi měl trochu poznávat svět kolem sebe. Takže jsem si pohrál s tvým přemísťováním. Momentálně jsi na jedné střední škole v České republice, měl by ses nacházet v sklepě. Doufám, že načerpáš mnoho užitečných poznatků. S pozdravem Albus Brumbál
PS: v krabičce máš vše důležité, peníze, mudlovské doklady a pár griliášových hrudek.
"Hezká šaškárna. Tak už mi řeknete, co tady děláte?"
"To jste si snad přečetla. Tedy pokud umíte číst."
"Samozřejmě, že umím číst! Ale snad mi nechcete nakecat, že jste Severus Snape."
"Ne, rozhodně vám to nalhávat nebudu, klidně můžete věřit tomu, že jsem kouzelná víla."
Blbeček, jestli je kouzelná víla, tak se špatně oblíkl.
"Proč myslíte? Každá kouzelná víla přece nemusí mít růžový obleček a křidýlka." Lekla jsem se a přitom zakopla a spadla na zem.
"Vy čtete myšlenky?" zeptala jsem se trochu vyděšeně.
"Samozřejmě."
Jestli čte myšlenky a zná se s Albusem Brumbálem, tak musí být ….
"Jenom to klidně domyslete." Ušklíbl se.
"Snape." Řekla jsem dost zřetelně. Naprosto nesnapeovsky mi podal ruku.
"Pokud už vám všechno došlo, pomůžu vám vstát." To mě znova trochu vyděsilo, ale ruku jsem ráda přijala a v momentě už zase stála. "Děkuju."
"Na oplátku bych byl rád, kdyby jste teď vy pomohla mě."
"Já jsem si myslela, že v tom budou nějaké postranní úmysly." Na to tě znám až moc dobře.
Parada
(Karin, 12. 10. 2019 21:42)