Jdi na obsah Jdi na menu
 


NN - moje zákaznice

14. 8. 2007

Snídani jsem si opravdu vychutnávala. O to víc, když už i kávovar skončil a já si mohla nalít šálku horké, ale čerstvé kávy. Nasypala jsem do hrnečku tři kávové lžičky cukru a celé zalila ještě mlékem. Pozvedla jsem ten nebeský nápoj k nosu, pára která s něho stoupala se zastavil až o můj nos a já tu vůni vtáhla hezky až do plic. Tohle je prostě nebe…

"Pokud se nemýlím cítím tady někde kávu." Ozvala se za mými zády. Rychle jsem se napila, jako bych se bála, že by mi to mohl vypít on.

"Ano, každé ráno si vařím kávu." Potvrdila jsem jeho domněnku. Jen co jsem to dořekla, popadl svůj hrneček ze snídaně a už mířil ke kávovaru. Rychle jsem zasáhla.

"Nepočítejte, ale s tím, že by sis dal kávu taky." Pozvedl obočí. Důvodem mohlo být možná to, že mu ještě stále tykovykám a nebo to, že prostě není zvyklý na to, aby mu někdo něco odpíral.

"A důvod?"

"Důvod je jednoduchý. Já včera vařila oběd i večeři. Pokud nepočítám to, že jste omáčku párkrát špatně zamíchal, nepohl jsi ani prstem. No a dneska ráno jsem snídani taky dělala sama. Prostě si budeš muset zvyknout na systém, který je tady už dost dobře zavedený."

"A to?"

"Dělba práce. Já vařím a ty uklízíš. Nebo můžeš ty vařit a já uklízet. Takhle to prostě funguje. Já nejsem služka a ani se jí nehodlám stát."

"Nesnažíte se mi snad sdělit, že se tou služkou mám stát já?"

"Ne, hele můžeme tady tu bůhví jak dlouhou dobu přežít v harmonickém .. řekněme souladu." Nechápavě zíral.

"To je důvod, proč nemáte žádnou přítelkyni."

"Prosím? Předpokládám, že taky víte důvod, proč vy nemáte přítele?!"

"Do mého soukromí ti nic není a vůbec jak to víš?"

"Za prvé do mého soukromí vám taky nic není a za druhé přečetl jsem si to v té divé věci, co máte na stole."

Počítač! On se mi přehraboval na blogu! Ale vždyť to s počítačem vůbec neumí, rozhodně se rychle učí. Parchant!

"A dost!" zařval.

"Co přesně máš na mysli?"

"Snesu hodně, ale vyprošuju si, aby jste mi nadávala do parchantů!"

Tak mi přestaň číst myšlenky. Doširoka jsem se usmála. "Nejdříve mi přestaň vykat, už jsem snad říkala, že na vykání nejsem dost stará, že pane!"

"To by neměl být problém Vanesso!"

"Skvělé a když už jsme dospěli k jednomu zdárnému konci. Snad se dohodneme i na domácích pracích."

"To nemáte skřítky." Vyhrkl samozřejmě.

"Bohužel ne, jsou na dovolené v Disneylandu."

"Vtipné." Poznamenal jízlivě, když si uvědomil svůj omyl.

"Takže? Jak ses rozhodl?"

"Budu vařit."

"Dobře, schovám cyankáli."

"Co je to?"

"Sladidlo. Nechceš osladit kávu?"

"Ne, díky." Odsekl. Podala jsem mu půllitrový šálek s kávou.

Vůně a chuť kávy bylo něco, díky čemu jsem se vždycky uvolnila, utíkala jsem tak, ale teď mě z mého prchání vyrušil zvonek.

"Co to je?"

"Zvoní, konec hodiny." Odpověděla jsem a vydala se ke dveřím.

"Ahoj Natalhi." Pozdravila jsem zrzku za dveřmi.

"Čau Vaness, přinesla jsem ti ty věci, jak jsi chtěla." Podávala mi držák velkého modrého kufru na kolečkách.

"Pozvala bych tě dál, ale mám návštěvu." Letmo jsem se usmála a doufala, že to pochopí.

"Já vím, už jsem o tom slyšela od holek." Zklamaně sklopila oči. "Víš, mohla jsi mi to alespoň naznačit. Myslela jsem, že jsme kamarádky a ty si to přece říkají, když maj kluka. A navíc tak …" to už jsem nechtěla slyšet. Ne, na se mi tady teďka začne rozplývat. To teda ne!

"Natalhi, ty to nechápeš! Je to jinak než si myslíš."

"Opravdu? Holky říkaly, že vás viděly spolu vycházet ze sklepa ve škole. Takže předpokládám, že jste tam nehráli pexeso. Alespoň už se ví, proč tam chodíš." Tohle na mě bylo hodně, když nechce slyšet, tak ať mě klidně ignoruje!

"Tak víš co, já nebudu podporovat ty vaše drby! Jestli mi nevěříš, tak mi nevěř Jak chceš! Čau!" zabouchla jsem dveře a netarala se o to, co na to řekne. Bylo mi to celkem šum-a-fuk, když mi nevěří!

V kuchyni ještě pořád seděl Severus. Byla jsem na něj dost naštvaná. I když on to asi nemohl tušit. Kvůli tomu, že prohlásil, že je můj příbuzný si teď všichni myslím, že jsme milenci!

"Pojď se mnou." Zavrčela jsem na něho. Šli jsme do ložnice rodičů, teď jeho pokoje. Zkoumavě pozoroval kufr.

"To je kufr." Dodala jsem na vsvětlenou.

"Já vím, co to je, nejsem trol."

"Ne to bohužel ne."

"Prosím, uniklo mi něco?" tak fajn jestli si přál, aby sopka vybuchla, tak mu ten luxus velice ráda dopřeju.

"Kvůli tomu, že ses představil jako můj vzdálený příbuzný si teĎ všichni myslím, že jsme milenci."

"to je absudrdí, podívaj se na sebe!"

"Cože, co tím chceš říct?"

"Vždyť si tak mladá!"

"Jo ale to není nemoc. Stejně jako stáří." Vracím úder.

"Vždyť by jsi mohla být moje mladší sestra?…" stále nechápal. Prostě jsou lidi, kteří tohle nevidí jako překážku. Vidí jenom chlapa a ženskou, kteří spolu vychází ze sklepa. To jim bohatě stačí, zbytek si dotvoří fantazie.

"Zpátky k tomu kufru." Opřela jsem ho o skříň. "Takže, jak ses rozhodl s tou brigádo?"

"preníze si nějak vydělat musím, takže není jiná šanci."

"To máš pravdu. Svlíknout!" zavelela jsem.

"Neříkala jsi, že jde o hlídání dětí?"

"Jo, to taky jde. Nemůžeš je hlídat v těhle hadrech."

"myslím si, že radši v tomto hábitu než nahý." Tak o to jde, my se stydíme.

"Hele, já po tobě nechcu, aby ses svlíkal do naha. Předpokládám, že pod tím hábitem něco máš." No Vanesso, kde se v tobě berou ty dvojsmysly? Podivila jsem se sama nad sebou.

"Samozřejmě, že pod ním něco mám. Ale byl bych rád kdyby ses otočila."

"Proč?" vzpomněla jsem si na dnešní ráno a jemu to zjevně později došlo taky.

"Otočit." Zavelel důrazněji. Poslechla jsem, přece jenom čas postoupil a já nechtěla přijít pozdě.

Po půl hodině dohadování přede mnou stál Severus v džínách a košili. Asi nemusím zdůrazňovat, že obojí bylo černé. Po další půl hodině už jsme seděli v autě a jeli směr mrňata.

"Dobrý den pane Ševčíku, přišla jsem vyzvednout Sandru."

"Ano, už je připravená. Jdeš právě včas, musím už do práce." Podíval se na auto. "Máš sebou toho svého amanta." Nevýhoda malého města, strašně rychle se tady roznesou drby.

"Ale on není můj.."

"Chápu, taky jsme s manželkou o našem vztahu nemluvili než jsme se vzali."

Skočil mi do řeči. Naštěstí se za ním objevila devítiletá Sandra.

"Ahoj Vanesso." Pozdravila mě.

"Nazdárek Sandro. Tak co, kam dneska vyrazíme?" čupla jsem si a plácla si se Sandrou na pozdrav.

"Já nevím, třeba do obchoďáku."

"No jo, ženský." Povzdechl si uznale Ševčík. "Hlavně moc neutrácejte."

"Jasně tati." Volala na něj Sandra z auta. Šlápla jsem na to a frčela pro svou druhou dnešní zákaznici.

Monica seděla na schodech před domem. Když zpozorovala moje auto okamžitě se k němu rozběhla. Přistavila jsem a ona si naskočila.

"Ahoj Moni." Pozdravily jsem obě.

"Ahojki holky. Kam dneska jedeme?"

"Do obchoďáku." Začala Sandra nadšeně odpovídat.

"A on s náma jede taky?" ptala se nesměle Monica. Nebylo divu, že z něho byla nervózní, kdo by nebyl.

"Já jsem Vám ho ještě nepředstavila. To je Severus, on je můj.."

"My víme kdo." Spustily souhlasně obě. A spiklenecky se usmívaly. Jak vidím a hlavně slyším, tak už se drb dostatečně roznesl. No super, toho už se asi nezbavím. Ještě štěstí, že ten obchoďák je v jiným městě.

"Holky, slibte mi, že to nikomu v tom obchoďáku nepovíte. Bude to naše malé tajemství." Oběma se rozzářila očka, když jsem řekla, že to bude naše tajemství. Za to Severusovy oči nebyly vůbec nadšené, spíš zděšené tím, že jsem to přiznala. Ale já už neměla chuť vyvracet drby.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Catherrina, 18. 2. 2008 8:56)

Už vidím Sevíka, jak nakupuje v obchoďáku růžovou baletní sukénku!:-D