Jdi na obsah Jdi na menu
 


NN - máš problémy s pravdou

3. 9. 2007

Cestovní horečka byla u mě naprosto běžná věc. Tentokrát jsem, ale necestovala do teplých krajin, tentokráte jsem se pokoušela ukrást svou věštbu z Ministerstva kouzel.

Ze začátku mi to znělo jako dobrodružství, které bude vyžadovat tvrdou přípravu. Nyní mi to přišlo jako Mission Imposible. Akorát, že místo Toma Cruise jsem měla Severuse Snapea. Dva týdny výcviku zas nebyly tak tvrdé, jak jsem si původně myslela. Dokonce ani Severus není tak chladně myslící stroj, jak na první pohled působí. Ve skutečnosti je to úplně normální chlap, který si po práci rád odpočine, večer si dá něco pořádného k snědku a když už je čas jít si lehnout rád si promluví o celém dni a občas .. no však to asi nemusím zdůrazňovat. Každý mužský je ve skutečnosti jenom přerostlé dítě, které si rádo hraje.

Ovšem na sexuální hrátky jsem teď ani nepomyslela. Spíš jsem si opakovala všechna kouzla, která jsem se musela naučit. Severus si chtěl být jistý, že v případě útoku budu schopna se bránit.

"Kdes byl tak dlouho?" vyjela jsem po něm, když se po půlhodině vrátil do pokoje. Severus mě jen schladil svým pohledem a otázku přešel lehkým úšklebkem.

"Nervózní?" ptal se.

"Ani ne. Krást na Ministerstvu kouzel nic není. Taková běžná rutina." Vyštěkla jsem ironicky.

"Především by ses měla koncentrovat a určit si jasný cíl. Pomůže ti to zachovat chladnou hlavu." Radil mi zkušeně.

"Jo tak soustředění a chladná hlava je v našem případě trochu zbytečné, nemyslíš?" můj hlas teď zahalila skepse.

"Vaness, tentokrát by ses, ale opravdu měla soustředit. Zapomeň na to svoje bim bam. Dneska půjde o život." Promluvil už zcela vážně.

"Tak mě neznervózňuj. Když mi budeš pořád připomínat, co je v sázce, moc mi nepomůžeš." Napomínala jsem ho.

"Byla už jsi na večeři?" změnil téma.

"Ne. Ještě ne, chystám se předtím na ošetřovnu za Oliverem. Snad už mu bude líp." Povzdechla jsem si.

"Nezapomeň, že v jedenáct vyrážíme, máme na to jenom patnáct minut." Upozorňoval mě.

"Já vím." Hlesla jsem. "Už půjdu." Když jsem odcházela zastavila mě ještě jedna otázka.

"Na co máš ten kuchyňský nůž?"

"Ach." Povzdechla jsem si. "Mám ho přece pod hábitem, tak jak to zas víš?"

"Není podstatné jak to vím. Ptal jsem se na co ho máš?" opakoval klidně svou otázku.

"Můžeš hádat." Zavrčela jsem. "Mám ho na obranu." Dodala jsem. Severus zakoulel očima.

"Doufám, že si nemyslíš, že by ti mohl opravdu pomoci."

"Já vím. Ale hůlka je pro mě pořád jenom kus cesmínového dřeva, švýcarská ocel mě nějak uklidňuje." Odtušila jsem.

"Dobrá. Ale nepočítej s tím, že bys ho večer použila." Upozorňoval mě.

"Tak to bude asi problém, protože právě to jsem zamýšlela." Povytáhl obočí v němé otázce. "Udělala jsem tyramisu, pro případ, že by jsi měl chuť. Navíc sladké je dobré na nervy." Popíchla jsem ho úsměvem.

Když jsem viděla Olivera padat z koštěte hrozně jsem se vyděsila. Později mi Brumbál ještě vysvětlil, že Oliverovo koště někdo zaklel. Bylo mi jasné, že to byl autor toho dopisu.

Olivera jsem navštěvovala pokaždé, když jsem měla jenom trochu volného času. První tři dny mě vůbec nepostřehl. Spal spánkem spravedlivých. Sem tam sebou zazmítal, to když se mu ve snu vybavila ta chvíle, kdy padá z koštěte a nemůže nic udělat. V ten moment jsem pevně stiskla jeho ruku, aby věděl, že jsem blízko a dávám na něj pozor.

Když už jsem u něj seděla třetí večer konečně se probral. Zamrkal na mě svýma oříškovýma očima. Ty následující návštěvy jsme vyplňovali rozhovory. Vyprávěla jsem mu všechny novinky. A on byl vzorným posluchačem. Nakonec jsme všechny poctivě zdrbali a všemu se zasmáli.

Bohužel neobešlo se to bez hádky. Od Olivera jsem se vracela až hodně pozdě. Severus vždy seděl ve svém křesle u krbu a věnoval se nějaké knize o lektvarech.

"Ahoj. Už jsem zpátky." Oddechla jsem si unaveně.

"Hm." Odpovídal čtenář.

"Jsem úplně grogy. S Oliverem jsme se dneska nasmáli jako nikdy." Vyprávěla jsem.

"Hm." Ozvala se stejná odpověď.

"Naštěstí je dneska zase lepší. Možná, že by už za týden mohl z ošetřovny na kolej. Co myslíš?" vyptávala jsem se zaujatě.

"Hm." Bručel pořád stejně.

"Stalo se něco?" zajímala jsem se.

"Ne, máš snad pocit, že by se něco změnilo?" prskal jízlivý hlas.

"Jo. Seš naštvaný. Copak Longbottom zase perlil?" vyptávala jsem se.

"Longbottom je pořád ve stejně dobré formě." Odbyl mě.

"Tak o co jde?" pokračovala jsem ve výslechu stále neodbytněji.

"Opravdu to chceš vědět?"

"Jinak bych se asi neptala, nemyslíš?"

"Wood." Odfrkl si znechuceně.

"Co tím myslíš? Oliver je v pořádku."

"No právě." Zabědoval.

"Jak to myslíš, no právě?" nechápala jsem.

"Vaness, vždyť je to pořád to stejné dokola. Oliver to a Oliver tamto. Nic jiného tě nezajímá." Vysvětloval.

"Severusi, jestli sis nevšiml tak ho kvůli mně někdo málem zabil. Dlužím mu to." Naštvala jsem se.

"Očividně. Trávíš u něho všechen svůj volný čas."

"Je to můj přítel." Zlobila jsem se.

"Tak by jsi možná neměla marnit svůj drahocenný čas se mnou."

"Severusi, co to říkáš?"

"Je to tvůj přítel, tak bys za ním měla jít a nezahazovat se tady." Pronesl klidný hlas.

"S tebou to přece nemá nic společného. Moc dobře přece víš, že pro mě znamenáš mnohem více, než kdokoliv jiný." Divila jsem se dotčeně.

"Opravdu?"

"Co chceš slyšet?" ptala jsem se na rovinu. Neodpovídal. Tohle ticho, ta nejistota. Nedalo se to vydržet. Bojovala jsem sama se sebou. Stejnak bych si to musela dříve nebo později připustit. "Pořád mi vyčítáš, že utíkám před sebou, že utíkám před pravdou. Asi bych už toho měla nechat." Zkonstatovala jsem. "Nechci už před tím utíkat. Představovala jsem si tu chvíli trochu jinak, ale asi už nadešel ten správný čas." Sklopila jsem oči. Zhluboka jsem se nadechla. Pravda se má říkat do očí, aby byla věrohodná a tak jsem mu koukala do těch jeho sametových kukadel. "Severusi, já tě miluju a nikdo a nic to nemůže změnit. Je mi líto jestli pochybuješ." Na mé tváři se teď sklil stejně chladný výraz, jak bylo u Severuse běžné.

Otočila jsem se a odešla do koupelny. Teplou sprchu jsem nechala stékat po mých liniích. Když jsem vystoupila z té lázně, natáhla jsem na sebe tričko a hedvábné spací trenky. Zavrtala jsem se do postele. Ani nevím kolik času uběhlo než si mě přitáhly jeho ruce.

"Spíš?" ptal se.

"Už ne." Odsekla jsem. "Co potřebuješ?" ptal se už o poznání milejší hlas.

"Vím, jak je těžké pro tebe připustit si pravdu a ještě, když tolik změní." Hlesl mi za zády.

"Beru to jako děkuju."

"Tak jsem to taky myslel." Odpovídal dotčeně. Pozastavujíc se nad tím, jak on to jasně řekl a já to nepochopila.

"Takže?"

"Takže nepočítej, že bych to někdy vůbec vyslovil." Odfrkl si. "Já už mám pubertu za sebou."

"To já taky." Naštvala jsem se. Vždyť přece říct někomu miluji tě není pubertální. A ani bych nečekala, že to někdy řekne, on má jiné způsoby, jak to vyjádřit.

"Ale jak dlouho, pokud správně počítám nebude to ani půl roku."

"Severusi už zase začínáš být maximálně nesnesitelný." Prohlásila jsem.

"Protože říkám pravdu." Připomenul. "Tobě to snad vadí?"

"Mě? Vůbec!" zahromovala jsem a umlčela ho polibkem na dobrou noc.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář