Jdi na obsah Jdi na menu
 


NN - Lektvar

8. 3. 2008

Celou noc jsem ani oko nezamhouřila. U praskajícího krbu jsem předstírala zaujatou četbu. Hlavou mi pořád kolovala jen ta kletba. Už mě štvalo, jak mi pořád otravovala život. Jsem těhotná a umřu!! Ó jak perspektivní.

 

Kdybych byla hloupá asi bych se teď psychicky zhroutila a pokusila se o sebevraždu. Ale na to já jsem příliš velký zbabělec.Nedokázala bych si vzít život, ne teď, když čekám miminko. Není na to čas, ne. Musím najít východisko. Určitě existuje způsob, jak se vyhnout jistému osudu.

 

„Nemyslíš, že by byl dobrý nápad otočit stránku?“ vyrušil mě z přemýšlení Severusův hlas.

„Ne, myslím, že je čas, abys poznal mé ctěné rodiče.“ Rozhodně jsem zabouchla knížku a spiklenecky na něj mrkla.

„U Merlina, ty mě chceš snad zabít!!“ vyjekl Severus.

„Ne, to za mě udělal můj nechutný otec a naštěstí mrtvý otec.“ Ušklíbla jsem se a lehce políbila Severuse na rty.

 

„Vaness, co tě trápí??“ vyptával se mě.

„Nic.“ Odsekla jsem a dále předstírala četbu.

„Vaness, znám tě lépe než recept na mnoholičný lektvar, poznám když tě něco trápí. Tak honem s pravdou ven!“ podíval se na mě tím rádoby přísným pohledem, který na mě neplatil a já najednou nemohla odolat. Svěsila jsem oči a sklopila hlavu. Jeho ruka jemně zvedla moji bradu a já se topila v jeho očích. Nebylo úniku. Najednou, cosi ve mně chtělo bojovat. Bojovat za naši lásku a za naše dítě. Jakoby tomu všemu rozuměl, jen tiše šeptl.

„Jsem s tebou.“

 

***

 

Na druhý den jsem napsala krátký dopis domů. Vysvětlila jsem nastalou situaci. A to, že jsem se přestěhovala a potřebovala bych si s nimi o něčem důležitém promluvit. Přidala jsem i pár řádek o tom, že mám partnera a že jsem skutečně šťastná.

Diplomaticky jsem vynechala všechny nepotřebné drobnosti o kouzlech, čarodějích, kletbě a dítěti. Všechno jsem zakončila pozváním na večeři a příslibem, že se na rodiče moc těším a ráda je opět po dlouhé době uvidím.

Dopis jsem odevzdala sově, která ho měla nepozorovaně dopravit rodičům. Teď už zbývalo jenom jediné. Připravit Severuse na setkání s rodiči.

Sice se už jednou potkali, ale tenkrát jsem zarytě tvrdila, že je Severus student výměnného pobytu. Tentokrát to bude něco jiného.

 

Onen večer se nezadržitelně blížil a já si byla více a více nejistá. Netušila jsem, co se stane a netušila jsem, jak případně zasáhnout. Kdybych měla odvahu požádala bych Severuse o kapku Felix felicis. Ale to nepřipadalo v úvahu.

 

***

 

Zima definitivně končila. A já už se nesmírně těšila na sluníčko. Těšila jsem se až zas ucítím jeho teplé paprsky na své tváři. Tuhle koupel jsem si vždycky s chutí užívala. Zrovna jsem procházela dvorem školy a říkala si, že by bylo neskutečně krásné zase se Severusem někam vyrazit. A tentokrát bych se dokonce obešla i bez umírání a intrikování. Když v tom do někoho vrazím.

 

„Ale Vanesso, rád vás vidím.“ Usmíval se na mě ředitel Bradavic.

„Ah, pane řediteli, moc se omlouvám.“ Nahodila jsem psí kukuč.

„Nic se neděje.“ Ujišťoval mě svým přívětivým hláskem. „Taky vás sluníčko vytáhlo ven??“ vyptával se bělovlasý muž.

„Ano, taky.“ Odpověděla jsem stroze s náznakem úsměvu.

„Copak vás trápí, děvče??“ Osmělil se nakonec k otázce. Jako vždy musí strkat ten svůj zvědavý nos do cizích věcí.

„Nic, co by se nedalo vyřešit. Nebojte Brumbále.“ Snažila jsem se ho slušně odpálkovat.

„Mohu hádat??“ otázal se opatrně.

 

Přesně toho jsem se nejvíc bála. Když jsem naposledy mluvila s Brumbálem oznámil mi těhotenství a brzkou smrt. To poslední, co jsem chtěla bylo, aby teďka něco hádal. Ale jak mám odporovat někomu, kdo má oči jako dvě studánky??

 

„Prosím.“ Špitla jsem jenom tiše s obavami. Ne, že by na to Brumbál čekal.

„Pokud jsou mé dedukce správné.“ Nadechoval se a já začala odříkávat modlitbičku. Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. „Potom jste určitě chtěla své rodiče seznámit s tou skutečností, že máte partnera a čekáte s ním holčičku.“ Doširoka se usmál a mě braly mdloby.

„Brumbále, sázíte Sportku??“ neodpustila jsem si trochu sarkasmu. Vysoký kouzelník mě s úsměvem ignoroval a dál si mlel to své. „Možná jste začala pochybovat zda se setkání vašich rodičů a Severuse vydaří. Možná by jste se potřebovala ujistit.“ Zamrkla na mě.

„Brumbále, o co přesně vám jde?? Já se v ničem nepotřebuju ujišťovat.“ Trochu mě vyvedl z míry a naštval.

Potom jsem nad tím začala hlouběji uvažovat. Ono by opravdu nebylo na škodu se trochu ujistit. Ale co to plácám!! „Pane řediteli, já Severusovi naprosto důvěřuju a nepotřebuju žádné prověrky.“ Prohlásila jsem, co nejrozhodnějším tónem hlasu.

„Vanesso, tady nejde o nedostatek důvěry. Měla by jste si ale uvědomit, že Severus je starší než vy, hodně si toho už prožil a přece jenom, ověřit si údaj, kterým jsem si sám jistý není způsoben nedostatkem nedůvěry. Zkuste o tom přece jenom trochu popřemýšlet. Zvážit všechny okolnosti. A pokud se do večera rozhodnete, rád vás uvidím v ředitelně.“ Naposledy se usmál. Na odchodu jsem jej ale zastavila.

 „Brumbále, já bych Severusovi svěřila svůj vlastní život.“ Pronesla jsem do jarního dne provoněného ranním deštěm. Brumbál na to nic neřekl a odešel.

 

Dostala jsem svůj čas na přemýšlení. Do večera se musím rozhodnout. Sedla jsem si na kamennou lavičku, která zdobila bradavické nádvoří. Celé odpoledne jsem tupě zírala do dáli. Uvažovala jsem nad tím jestli mám Severuse podrazit nebo ne. Jediný způsob bylo zhodnotit klady a zápory. Pokud poprosím Brumbála o pomoc, zradím Severuse, protože mu nebudu důvěřovat. Zjistím ale jestli můj vztah se Severusem má vůbec smysl. Sice je poměrně pozdě, tohle zjišťovat, ale na druhou stranu radši dřív než později. Slunce se začalo barvit do krvava a mě pomalu docházel čas. Rozhodla jsem se.

 

Když se slunce dotýkalo vrcholků hor v dáli, zhluboka jsem se nadechla a vyšla vstříc brumbálově pracovně. U kamenného průchodu do školy jsem narazila na Severuse.

„Vaness??“ podivil se.

„Severusi, co tady děláš??“ ptala jsem se trochu vylekaně.

„Na to samé jsem se tě chtěl taky zeptat.“ Pozvedl obočí a skenoval mě svým profesorským pohledem.

„Já??“ podivila jsem se a dělala, že tady nakuju žádné pykle. „Jenom jsem se šla projít a trochu se nadýchat čerstvého vzduchu.“ Odpověděla jsem jakoby mimo stranu a rychle se usmála bezstarostným úsměvem. „A co ty??“ vrátila jsem mu jeho skenovací pohled.

„Jdu za madam Pompfreyovou, došly jí lektvary na srůstání kostí, tak jsem jich pár uvařil.“ Najednou nastala chvilka ticha.

„Tak já si půjdu asi lehnout. Sejdeme se na večeři.“ Mrkla jsem na něj a vydala se dál. I Severus odvlál směrem k ošetřovně.

 

Po pár krocích jsem došla až k ředitelně. U chrliče jsem jako obvykle vyslovila heslo a po kamenných schodech vystoupila až do pracovny.

„Vanesso, už jsem vás očekával.“ Vítal mě vroucně Brumbál, když jsem zavírala dřevěné dveře. Jenom jsem se lehce usmála. Nevím proč, ale najednou jsem začala pochybovat, co tady vlastně ve skutečnosti dělám.

 

„Posaďte se.“ Nabídl mi Brumbál místo na měkkém sofa u krbu. Přijala jsem jej a nechala si nalít i šálek horké čokolády. Už jsem se nad tím nepozastavovala. Už jsem si zvykla na to, že Brumbálova okouzlená konvička nalévala každému to, co si právě žádaly jeho chuťové pohárky.

 

„Děkuji.“ Špitla jsem, když čokoláda vystoupala až těsně pod okraj.

„Jak usuzuji rozhodla jste se přijít.“ Otevřel Brumbál náš rozhovor.

„Ano.“ Přisvědčila jsem. „Ale byla bych opravdu moc vděčná, kdybychom tuto záležitost mohli vyřešit, co nejrychleji.“ Naklonila jsem se k šálku a upila opatrně doušek, abych se neopařila. Cítila jsem, jak do mě čokoláda procházela. Zaplavil mě pocit štěstí a, ať to zní zvláštně, otcovské lásky. S otazníky v očích jsem se podívala na Brumbála.

„To co jste právě vypila nebyla obyčejná čokoláda. Přidal jsem do ní pár kapek lektvaru sympatie, jak jsem jej sám nazval.“ Přívětivě se na mě podíval, ale já nechápala. „Pokud smícháme lektvar poznání a lektvar pocitů docílíme tak toho,že člověk pak ucítí to, co cítí jeho výrobce. Ten lektvar jsem smíchal já. Právě jste cítila mé city k vám.“

 

***

 

Když jsem vstoupila do učebny lektvarů, pečlivě jsem za sebou zavřela dveře. Cítila jsem se jako lupič, který se právě rozhodl vyloupit Gringhottovic banku. Rázným krokem jsem přistoupila ke skříni, vytáhla z ní dva kotlíky.

 

Na pokoji jsem pak zapálila oheň v krbu a dala nad něj oba kotlíky do kterých jsem nalila příslušné směsi lektvarů, které mi dal Brumbál. Když začaly oba obsahy kotlíků probublávat slila jsem je dohromady. Kotlík s průhlednou tekutinou jsem odstavila z ohně a nechala jej vychladnout. Nakonec jsem vytáhla ze spíže poslední láhev červeného vína, půlku jsem s bolavým srdcem vylila do umyvadla a doplnila ji už vychlazeným lektvarem. Zapečetila jsem láhev a vrátila ji zpátky do spíže. S pocitem protřelého krvezrádce jsem si lehla na gauč a zahleděla se do ohně. Uklidňoval mě a dodával mi pocit, že bude všechno dobré a že snad Severus na nic nepřijde.

 

„Vaness.“ Probudil mě ten nejkrásnější hlas z mikrospánku. „Nebyla jsi na večeři?“

„Jo. Omlouvám se, ani jsem si neuvědomila, že je tak pozdě.“

„Toho jsem si všiml. Stalo se něco??“ vyptával se starostlivým tónem hlasu.

„Ne. Nic vážného, jenom se psychicky připravuju na zítřejší večeři s mými rodiči.“

„To už je zítra?“ podivil se. Patrně si s tím nedělal tak velkou hlavu jako já.

„Jo. Už zítra.“ Dodal jsem odevzdaně. Severus se zamračil.

„Jestli chceš můžeme si o tom promluvit.“ Prohlásil odhodlaně.

„Budu ráda.“ Přisvědčila jsem s úsměvem. „Zajdeš pro víno??“ poprosila jsem jej.

„A to nejsme svoji.“ Hlesl Severus potichu s pořádnou dávkou totálního sarkasmu.

„Ano miláčku!“ volala jsem za ním. „Ale manželství neznamená, že ženská bude chlapovi skákat kolem zadku!“

„Očividně.“ Povzdechl si, když se natahoval pro láhev červeného mé vlastní výroby.

 

Loudavým krokem se došoural až ke mně. Usadil se na kanape dál od krbu a začal otvírat víno. Když už bylo otevřené nadstrčila jsem skleničky a nechala Severuse je naplnit. Když jsme si ťukali počkala jsem až se Severus napije. Místo toho si jen přičichnul ke skleničce a zarazil se. Bylo mi jasné, že to prasklo. Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že profesor lektvarů nepozná, že jsem mu nalila něco do pití. Ještě když má nos vycvičený jako Severus. Ale i přesto jsem se na něj dívala nevinným pohledem.

 

„Jsi si jistá??“ vyptával se mě.

„Máš pravdu. Je to kravina. Nemusíš to pít. Nevím, co mě to napadlo. Samozřejmě, že ti věřím. Omlouvám se, je mi to hrozně líto.“ Začala jsem ze sebe sypat všechno to, co mě napadalo už odpoledne, když jsem se rozmýšlela.

„Já se nezlobím. A pokud to chceš slyšet, nic proti tomu nemám. Doufám, že ti Brumbál, ale řekl, že bys ten lektvar měla připravit ty sama a že jeho účinky budou trvat jenom čtyřiadvacet hodin.“ Poučoval mě.

„Ano.“ Špitla jsem, ještě stále s pocitem provinilosti. Severus se na mě podíval a vypil celou skleničku lektvaru na ex. Poté se na mě zadíval a přimhouřil oči.

 

„To všechno.“ Vydralo se mu z úst, když ucítil to s čím jsem se já musela srovnat, když jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala.

„Ano. To všechno.“ Přisvědčila jsem tiše.

„Dobrá. Pokud to chceš slyšet měla by ses mě zeptat.“ Začala Severus.

„V tom případě musím nejdřív ověřit, jestli vůbec funguje.“ Ušklíbla jsem se. „Takže jaký je tvůj vztah k Nevillu Longbottomovi??“

„Vaness, tohle je naprosto nerelevantní otázka. Odpověď je stejná s lektvarem nebo bez. Ve skze negativní.“ Povytáhl obočí nad triviálností této otázky. „Takže už nezdržuj a pokračuj.“

„Ať to máme za sebou.“ Dokončila jsem větu za něj. „Ať je ten lektvar sebe lepší, pořád jsi stejný morous.“

„Tak na tohle by ti nepomohly všechny lektvary světa.“ Pronesl klidným hlasem. Já jsem ale zvážněla.

 

„Severusi, co ke mně cítíš?“ bylo to jako zaklínadlo. Najednou měl Severus daleko pronikavější pohled než obvykle. Takže teďka mi s největší pravděpodobností viděl až do žaludku. Když ale otevřel pusu, bylo to jako by mluvil někdo jiný a Severus jenom opakoval jeho slova.

„Vaness, vyznávání lásky není zrovna můj obor. Už jsem toho ale hodně prožil a vím, že život není lehký. Přichází spousta problémů, které tě ubíjí. A mnoho dní, kdy si říkáš, že už tě to tady nebaví a nejradši bys to zabalil. A já si to často říkal taky. Ale pak jsem poznal tebe. A ty jsi mi dala sílu a víru to zkoušet dál. I když vím, že ty dny se vrátí, tak já je chci prožít s tebou. Vím, že láska nedává jenom křídla, občas je to pořádné peklíčko. A Merlin ví, že to peklo častěji. Ale i přesto všechno, chci zůstat s tebou. Každé ráno až do konce se chci probouzet vedle tebe, držet tě za ruku a nikdy nepustit. To všechno jenom proto, že tě miluju. I když teďka dost uvažuju o tom, jestli to náhodou není to poslední, co kdy řeknu, protože tohle trapné vyznání mě možná i zabije.“ Neodpustil si svůj sarkasmus.

„Severusi.“ Hlesla jsem jenom, když mi po tváři stékala slza.

„Hlavně teďka nic neříkej.“ Zastavil mě dřív než jsem byla schopna cokoliv říct. Místo toho jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Jemně mě objal a já si tu chvíli užívala a přála si aby její jedinečnosti nikdy nevyprchala.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(PAMALE, 25. 3. 2008 19:42)

moc hezká povídka shltla jsem jí celou na jednou nemohla jsem se otrhnout,doufám že bude nějaké pokračování

:-D

(Catherrina, 17. 3. 2008 21:28)

No páni! Seví vyznává lásku! Zapíšu si datum a budu to oslavovat jako státní svátek!:D
Krásná kapitola! To čekání za to opravdu stálo!:)

Juhůůůů

(Akyšek, 17. 3. 2008 16:32)

Téda, Sevie se odvázal. Super kapča :)

jupííííííííííííííí

(helwet, 13. 3. 2008 16:45)

další kapča:)...a úžasná kapča:)to čekání za to stálo:)