Jdi na obsah Jdi na menu
 


NN - chyť se mě

4. 9. 2007

Severus se nakonec postavil. Pevně jsem ho objala, abychom se mohli přenést.

"Chápu, že jsi nervózní, ale uškrtit mě hned na začátku není moc vydařený nápad." Vysmíval se mi jizlivý baryton. Povolila jsem tedy sevření. Země se zachvěla.

Když jsem otevřela oči stáli jsme naproti dveřím odboru záhad.

"Ten nůž opravdu není vydařená myšlenka. Možná ti to dodává pocit bezpečí, ale mě mále propíchl." Prskal.

"Buď zticha." Okřikla jsem ho. "Ostaha už určitě ví, že jsme tady, musíme rychle najít tu věštbu." Nahmatala jsem kliku dveří a společně jsme vstoupili dovnitř. Hostila nás obrovská místnost. Přišla mi jako by byla nekonečná. Regály vysoké až kam oko dohlédlo, vyplňovaly celou místnost.

"Možná, že kdyby sis rozsvítila, tak bys i něco viděla." Popíchl mě Severus.

"Slepota je projevem stáří a to mě zatím nehrozí." Usadila jsem ho.

"Zatím." Odfrkl si. "Lumos." Zaslechla jsem vedle sebe než se objevilo pronikavé světlo, jenž osvítilo regály před námi.

"Jaké je to číslo?" ptal se mně.

"V té knize od Cabotta je napsáno 666." Informovala jsem ho.

"To je trefné." Ušklíbl se Severus.

"Radši toho nech. Musíme se, co nejrychleji dostat k tomu regálu. Bystrozoři už jsou určitě na cestě."

Celí udýchaní jsem doběhli až k věštbě číslo 666. Pod skleněnou koulí byla vysačka Vaness Spiretti. Mrkla jsem na Severuse. "Na co čekáš, bystrozoři už jsou tady." Zavrčel. Popadla jsem věštbu a chtěla běžet zpátky ke dveřím. Cestu mi ale zatarasil bytrozor. Severus pohotově vykřikl "Mdloby na tebe." Bystrozora to odhodilo a s hlasitým prásk se odrazil od regálu a dopadl na zem.

"Utíkej!" zařval na mě Severus. Poslechla jsem ho a pelášila, co mi síly stačily. Cestu mi zkřížil další bytrozor. "Sempersontia." Zařvala jsem s namířenou hůlkou na vysokého muže. "Odkdy používáš moje kouzla?" vyptával se se zájmem Severus.

"Já .. ani nevím. Jsou nejlepší, tak jsem se je naučila." Šklebila jsem se. "Mě by ale spíše zajímalo, jak se odtud dostaneme." Ptala jsem se s nádechem děsu z uvěznění v Azkabanu. Sice by bylo fajn seznámit se se Severusovými kamarády, ale já bych je radši poznala při jiné příležitosti než je odpykávání trestu. Severusovi se objevila na čele starostlivá vráska. Přemýšlel nebo tak alespoň vypadal. Panika už mě plně pohltila. Zatřásla jsem s ním jako s pytlem brambor. "Dělej něco, rozjímat budeš potom." Křičela jsem. Severus mě schladil ledovým pohledem.

"Chytni se mě."

"Severusi, na to teď není čas." Seřvala jsem ho jak malého kluka. Ten jen zakoulel očima. Pevně mě chytil za paže. Země se opět zatřásla.

Než jsem se pořádně rozkoukala stáli jsme oba v Brumbálově pracovně. Nevšimla jsem si toho, takže si Brumbál vyslechl, jak jsem řvala po Severusovi.

"Ty ses snad úplně pomátl! Všude kolem nás je tolik bystrozorů hážou po nás všelijaký kouzla a jediné, co tebe napadne je chyť se mě. No tak až budu příště chtít na ministerstvu krást rozhodně ne s tebou." Řvala jsem.

"Pevně věřím, že už na Ministerstvu nebudete muset krást Vanesso." Pronesl klidně Albus Brumbál. Lekla jsem se a teprve teď si uvědomila, kde vůbec jsem.

Brumbál nás oba usadil na pohodlné sofa. Nabídl nám čaj a zákusek, který jsem tentokrát velice ráda přijala.

"Jak jsme se tady dostali?" zajímala jsem se.

"Už od šestého ročníku se umím přemísťovat." Hlesl Severus.

"Ptám se, jak se nám podařilo přemístit se z ministerstva do ředitelny." Propíchal jsem Severuse ostrým pohledem a na Brumbála se sladce usmála.

"No, to víte Vanesso. Magie je magie." Ušklíbl se a za půlměsíčkovými brýlemi zajiskřilo v pomněnkových očích. Okamžitě jsem pochopila. V pokoji bylo teplo a ticho, proto nebylo divu, že se mi za chvíli začalo chtít spát.

Po mém druhém zývnutí jsme se oba zvedli a zamířili do sklepení. To už nebylo tak prohřáté. Dlouhýma chodbama táhlo a tak jsem byla Severusovi vděčná, když v krbu zapálil oheň, který pak celou noc vyhříval ložnici. Věštbu jsem opatrně položila na stůl.

"Tebe nezajímá?" vyptával se tiše Severus.

"Zajímá, ale jsem už unavená. Chce se mi spát. Dám si jenom kousek tyramisu a půjdu si lehnout."

"Myslím, že nedáš." Přiznal.

"Ty jsi celou spucoval?" divila jsem se.

"Samozřejmě, měl jsem se snad na ni jenom koukat?" odfrkl si.

"Proč mě to vůbec nepřekvapuje." Divila jsem se naoko.

"Třeba, protože mě máš prokouknutého skrz na skrz." Ušklíbl se.

"Nejspíš."

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář