Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sbohem

9. 8. 2007

funeral

"Hermiono, už musíme jít, jestli nechceme přijít pozdě." Upozorňoval ji Brumbál.

"Já vím, už jdu." Pronesla monotónním hlasem, který už týdny nezměnila. Přes obličej si přehodila černou síťku, která vycházela z kloboučku, který měla posazený na hlavě. Vlasy měla sepnuté do pevného drdolu. Už je nerozpouštěla. Vzpomněla by si, jak ji hladil ve vlasech, jak jí je líbal.

Když došli na hřbitov byla už tam spousta dalších lidí. Rozhlížela se kolem, všichni, co tu byli ho nenáviděli, těsně před tím než se stal hrdinou. Ale jen ona ho milovala mnohem dřív, jen ona mu opravdu věřila. Svěřila by mu vlastní život.

Začal obřad. Rita Holoubková předstoupila před hlouček lidí. Nasadila sklíčený výraz a začala se svým projevem. Mluvila o tom, jak je jí hluboce líto jeho odchodu, jak ho měla vždy ráda. Hermiona už to nemohla poslouchat. Už tomu nemohla nečině přihlížet. "Lžete!" zařvala jak nejsilněji mohla. "Lžete! Stejně jako vy všichni ostatní, děláte, jak jste ho milovali a přitom jste ho nenáviděli! Dívali jste se na něj skrz prsty. Pro vás to byl jenom Smrtijed, kterému jste nevěřili, tak co tady ksakru děláte? Proč tu jste, vypadněte! Vypadněte odsud!"

Brumbál se nadechoval, aby ji uklidnil, ale ona zase začala. "Mlčte!" koukal se kolem sebe. Musela utéct. Rychle běžela zpátky do hradu, po schodech až do sklepení, znala heslo jeho dveří, protože to bylo její jméno. Schoulila se v jeho šatníku. Chtěla tam tak zůstat. Navždy. Objímat se jeho hábity a cítit tu vůni. "Proč jsi mi to udělala?! Proč jsi mě tu nechal samotnou?!" řvala z plna hrdla. "Tak proč?! Já tě miluju! Slyšíš mě?! Jsi zbabělec!" chtěla ho urážet, protože doufala, že by se mohl vrátit, aby ji vynadal, že se k němu tak nemá chovat. Nikdo nepřišel.

Nikdo kromě profesorky McGonagallové. Koukala na Hermionu, která ležela ve skříni, na sobě měla naházené černé hábity a brečela. Nikdy před tím ji tak neviděla. Znala ji už deset let, ale nikdy za tu dobu neviděla Hermionu v takovém stavu.

"Hermiono." Vrhla po ní pohledem, stejně jak to dělal on. "Chápu, že to bolí. Přiznávám, že jsem mu nevěřila, ale Brumbál mi dal své slovo a já …" "Profesorko, prosím." Špitla Hermiona na znamení, že to nemá příliš rozvádět. "I přesto si ale myslím, že jeho čin byl mimořádně odvážný. Vážím si toho, co pro nás udělal." Dodala McGonagallová. Teď měla Hermiona ve tváři vztek, postavila se přímo naproti Minervy.

"Ano. Jeho čin byl odvážný. Je teď z něho hrdina. Ale já tady zůstala. Nic mi neřekl. Ani se nerozloučil. Teď když dovolíte, chtěla bych být sama."

"Dobře. Kdyby jste cokoliv potřebovala jsem tady."

Jsou už to týdny, co Hermiona neopustila pokoj. Nikdo nevěděl, co tam dělá. Chodili za ní, naléhali, aby je pustila dovnitř. Neodpovídala. Všechny jejich pokusy otevřít dveře, odrazili kouzla, která použila. Nikdo se k ní nedostal.

Jednoho večera Minerva přemýšlela, jak dostat Hermionu z pokoje, alespoň na vzduch na malou procházku. Koukala z okna, uklidňoval jí ten pohled. Lépe se jí tak přemýšlelo. Dívala se na jezero, když se venku začalo něco pohybovat. Zase nějaký student, který se potuluje venku po večerce. Ale Potter už je přece tři roky ze školy pryč. Zaostřila a viděla Hermionu. Měla takovou radost, že ji vidí venku.

Hermiona zhluboka dýchala už skoro zapomněla, jak krásné místo Bradavice jsou. Koukala na měsíc a přemýšlela. Musela to udělat, byla to jediná možnost, jak si zachovat vzpomínku na něj. Jak uctít jeho památku. Za chvíli se k ní přiřítila McGonagallová a za ní Brumbál.

"Hermiono díky Merlinovi, jste v pořádku?" optala se starostlivě McGonagallová.

"Samozřejmě." Sykla.

"Hermiono, nemyslím si, že je to rozumné schovávat se před světem ve sklepení."

"Ale já se neschovávala, potřebovala jsem si jenom utřídit myšlenky. Chtěla bych vás požádat o místo profesora lektvarů. Samozřejmě, pokud jste si už nestihl najít náhradu." Sjela ho ostrým pohledem a vyčkávala na odpovědět.

"Ne, nikoho nového ještě nemám. Je to opravdu vaše přání?"

"Ano, v lektvarech jsem dobrá. Vařila jsem přece lektvary i pro řád."

"Jestli je to vaše přání. Myslím, že se můžete stát novou profesorkou lektvarů." Konstatoval Brumbál.

"Děkuji za vaši důvěru. A když mě omluvíte mám ještě nějakou práci." Jemně pokynula hlavou a rázným krokem odešla do sklepení.

"Albusi, tohle není Hermiona Gragerová. Ona je" zamračila se nad tím, co teď chtěla říct "kopie Severuse, stejná gesta, stejný cynismus. Ona je přece ještě mladá. Tohle nemůžeme dopustit."

"Minervo, obávám se že jinak to nepůjde, ona se sama tak rozhodla a my tomu můžeme jenom přihlížet."

Hermiona vešla do už svého pokoje. Ale pořád to pro ni bude jeho pokoj. Zavřela za sebou dveře a došla až ke stolu, posadila se za něj. Podívala se na fotku, kterou měla na stole. Byla to jejich společná fotka, on se jako obvykle mračil a ona byla vysmátá jako sluníčko. Vzala fotku do rukou a upřeným pohledem se na ni podívala. "Severusi Snape, miluji tě a slibuji, že budu pokračovat v tom, co si už nestihl." Políbila fotku a položila ji zpátky na své místo.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(snape anonym, 22. 5. 2011 20:50)

Já sice nebrečím, ale dokážu ocenit krásnou a smutnou jednorázovku. Nádhera

...:-)...

(Theonir, 25. 11. 2007 16:05)

Krása!!!
Dokonce jsem uronila slzičku!=)