Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nepoužívaná kuchyň

8. 8. 2007

Všechno na ni dopadlo teprve teď. Už zase ten vtíravý pocit. Ten pocit, který tak nenáviděla. Ta tíha, která ji svírala. Tam uvnitř. Její srdce bylo tak malé a ona měla takovou chuť ho někomu dát. Vždyť ona by dokázala milovat, ona by chtěla milovat. Chtěla by to víc, než cokoliv jiného. Chtěla by přítele, který by ji držel a nepouštěl, přítele ke kterému by se schoulila a snažila se tam schovat před ostatními.

Prchala často. Prchala skoro každou chvíli. Nikdo si toho nevšiml. Stačilo když Harrymu nebo Ronovi řekla, že se bude učit a schovala se někde. Oni tomu věřili. Vždyť oni byli zvyklí na to, že ona vždycky všechno věděla, i když si sama byla jistá tím, jak je nedokonalá.

Zase seděla schoulená v rohu místnosti. Byla to stará kuchyně, už se nevyužívala. A v Bradavicích tuhle místnost už snad ani nikdo nenavštěvoval. Byla za to ráda, mohla se tady ukrývat. Mohla tu probrečet celé večery. Už po několikáté, ale měla pocit, že není sama. Že ji někdo pozoruje. Někdo koho neviděla, ale cítila jeho přítomnost. Zprvu jí to byla příjemné, ale potom chtěla vědět, kdo to je.

"Kdo jsi?" zeptala se jednoho večera, kdy zase cítila, že není sama. Nikdo neodpověděl. Hrobové ticho se dále lenivě rozprostíralo místností. "Nemusíš mi to říkat. Jsi taky sám? Já … ani nevím, proč ti to říkám, ale chci ti to říct. Něco mě svírá, jako by to byla vina. Jenže já nic neprovedla. Ničím jsem se neprovinila. Já jen chci .." po tvářích ji stékala malá slza "chci být šťastná. Jsi šťastný? Nebo jsi holka, jsi šťastná? Chtěla bych být. Hermiono!" napomenula nahlas sama sebe. "Ty jsi tak hloupá, povídáš si sama se sebou. Co by tomu řekli Harry s Ronem?" postavila se. Upravila si sukni a hábit. Ještě jednou se rozhlédla po kuchyni. Potom zatřepala hlavou jako by chtěla zahnat chmury, při tom se její nezkrotitelné kadeře zatřepaly. Vytáhla z kapsy malý flakónek. Severus v tom okamžitě poznal zneviditelňující lektvar. Dál ale stál klidně ve stínu. Ona se napila a rázem se ztratila. Teď se otevřely dveře. Byla pryč. Chvíli ještě vyčkal. A pak se taky vrátil do sklepení.

Už tak dlouhou dobu ji pozoroval. Tolik jí chtěl pomoct, ale ona by jeho pomoc nepřijala. Byla příliš hrdá a navíc byla to Grangerová - všechno vím a všechno jsem četla. Vždyť on jí vlastně nenáviděl, stále dokola si opakoval to, jak je mu odporná, aby si tu myšlenku vštípil. Ale vždyť on ji litoval, trhalo mu srdce, když viděl, jak pláče. A dnes. Dnes na něj poprvé promluvila. Už neměla v hlase tu svou suverenitu. Hlas se jí třásl stejně jak byla nejistá. Musí jí pomoct.

Když se Hermiona ráno probouzela měla dobrou náladu. A dobrý byl vlastně celý den. V každé hodině dostala alespoň po pěti bodech pro Nebelvír. V lektvarech, ale zase o všechny body přišla. Snape už zase řádil. Se svou obvyklou aroganci se procházel učebnou. Snažila se si ho nevšímat. Odpoledne se vypařila do knihovny a přemýšlela jestli s ní opravdu někdo večer byl v té kuchyni. Zajímalo ji jestli s ní večer zase bude. Těšila se tak jak už dlouho ne. Když už konečně začala večerka napila se svého lektvaru a utíkala, co jí síly stačily. Když sbíhala po schodech potkala na nich Snapea, rychle se zastavila, aby nevířila vzduch. Naštěstí si jí nevšiml a šel dál k Velké síni, tedy na opačnou stranu než ona.

Přišla do kuchyně a začala se rozhlížet. Na stole ležela krvavá růže a pod ní lístek. ´Netrap se trhá mi to srdce.´ Rozhlídla se ještě jednou po místnosti, byla si jistá, že tu někde je. "Děkuju." Špitla do ticha. Posadila se na zem a opřela se o linku. "Víš, já jsem vlastně ráda, že tady jsi. Vím, že tady jsi." Na chvíli se odmlčela, teď bojovala sama se sebou. Bylo přece směšné, aby mluvila s .. s kým to vlastně mluvila. Ale to je fuk. "Zůstaneš tu se mnou? Můžeme si povídat. Já se jmenuju Hermiona. Možná mě znáš, jsem ta šprtka z Nebelvíru. Ta nechutná šprtka." A do očí se jí draly slzy, nakonec podlehla. "Víš já nechtěla a nechci být šprtka, ale přece za to nemůžu. Prostě mě to baví. Máš nějaký oblíbený předmět? Já mám ráda lektvary. Baví mě, protože jsou logické. Víš musíš si dávat pozor na přesnost. Vím, že spousta lidí nemá lektvary ráda, ale oni by si ten předmět oblíbili. Nemají ho rádi, kvůli Snapeovi. Přiznávám, že se Snape občas chová příšerně. Ale on takový není! Není takový přísahám. Harry s Ronem si z něho utahujou. Snažím se ho bránit, ale není mi to nic platné. Jsou proti němu zaujatí. Jestli ho taky nenávidíš, tak už s tebou nechci mluvit!" prohlásila pevně do ticha. "Ne. Počkej. Já .. chci s tebou mluvit. Jsi ještě tady?" teď ztrácela naději. "Promiň jestli jsem byla nepříjemná. Nebudu už o tom mluvit, přísahám. Jenom tady zůstaň." Severus tichounce pozoroval, jak je teďka nejistá.

Jako by to nebyla ta Grangerová, kterou znal. Byla tak křehká. Bál by se ji dotknout i když ji chtěl obejmout a říct, že všechno bude dobré. Nemohl. Ztratil by ji. A on se celý den těšil, až ji zase uvidí. "Víš co je mi líto?" odhodlala se po chvíli pokračovat. "Je mi líto, že si o mě lidi myslí, že jsem šprtka. Dokonce i Harry s Ronem si to myslí, i když to neříkají nahlas. Ale já taky spoustu věcí nevím. Nejsem tak dokonalá, jak všichni tvrdí. Taky mám city. Bojím se před zkouškami stejně jako oni." Teď umlkla, jako kdyby nad něčím uvažovala. Něco chtěla říct, ale zasekla se. Bála se. Nevěděla jestli tomu člověku může důvěřovat. "Já často uvažuju o tom, jaké by to bylo kdybych byla jako ostatní. Kdybych kašlala na školu, kdybych se neučila. Byla bych šťastná? Možná bych měla přítele nebo alespoň kamaráda. Chtěla bych ho. Já dokážu milovat. Dokážu a chci. Ale když oni si všichni myslí, že jsem bezcitná šprtka. Že mě nic jiného nezajímá než jen škola a knihy. Víš, zatímco jsem tady tak oni si myslí, že ležím v pokoji pod peřinou a učím se. Když sedím v knihovně, tak se kolikrát ani nedokážu soustředit na tu knihu, protože jsem smutná. Nechci být taková jaká jsem, ale už to nejde změnit. Nejde to vzít zpátky i když já bych to chtěla. Moc bych si to přála." Ještě chvíli mu povídala. Měla v sobě tolik smutku. Byla úplně jiná než v hodinách. Nechápal to. Když už bylo hodně pozdě a ona už pomalu usínala rozhodla se odejít. "Je mi tady s tebou dobře, ale jsem už ospalá. Přijdeš zase zítra? Já tu budu. Dobrou." Broukla, vypila lektvar a vydala se do postele.

Když se na druhý den vrátila na stole byla opět růže a papírek. ´Ahoj Hermiono, nemyslím si, že jsi bez citů. A nechci, aby ses změnila. Jsi výjimečná a zůstaň taková! Prosím. Chci abys věděla, že mi můžeš důvěřovat. Taky jsem sám a je mi s tebou dobře. Neplakej.´ Přečetla si ten lístek. Četla ho pořád dokonala. Už se nerozhlížela po místnosti, věřila mu. Nevěděla proč. Prostě mu věřila, něco uvnitř jejího těla jí říkalo, že mu může důvěřovat. Že může. Posadila se na zem. Tiše pozoroval, jak se usmála a pohodila vlasy. "Jsem ráda, že jsi mi napsal. Alespoň vím, že jsi skutečný. Přála jsem si abys byl skutečný. Děkuji ti, že jsi tady se mnou." Znova se usmála. "Promiň, ale dneska jsem vyčerpaná. Snape nám dal zabrat. Dělali jsme dneska vlkodlačí lektvar. Není to těžké, jenom se musíš soustředit. Všimla jsem si, že se pořezal. Ale já jsem ti slíbila, že o něm nebudeme bavit. Promiň." Sklopila oči. "Jaký jsi měl den?"

Jak dlouho už se ho nikdo nezeptal, jaký měl den. Zahltil jej teplý pocit něčího zájmu. Chtěl jí to říct, tolik si to přál, ale nemohl. Nenáviděla by ho, že je tady a že ji poslouchá. "Můj nebyl zas tak špatný. Vlastně byl docela v normě." Další dvě hodiny mu vyprávěla, co všechno dneska dělala. Vyprávěla mu, všechno. Mluvila o tom, co cítila a on ji tak rád poslouchal. Už se ale vyhýbala tomu, aby o něm mluvila. Slíbila, že už přece nebude mluvit o Snapeovi. Bylo mu to líto, že neuslyší, jak o něm mluví. Ale pak přišel na to, že to tak bude lepší. Znovu se zaposlouchal do jejího hlasu.

Oba přestali vnímat okolní svět a celý den se těšili jenom na jedno. Na večer, až se zase sejdou ve staré kuchyni. Hermiona se pořád snažila přijít na to, kdo je ten záhadný kluk, který za ní chodí. A Snape dělal všechno proto, aby na to náhodou nepřišla. Když jednou nepřišel na druhý den mu to nenápadně vytkla. Nemohl jí říct, že si ho zavolal Temný pán. Dokonce jí to ani nemohl napsat do dopisu, který vždycky nechával na kuchyňské lince s růží. Milovala ty dopisy, četla si je potají celý další den než večer dostala nový. A postupem času začala nosit jeho růže zapíchnuté v hábitu. Když to poprvé viděl byl překvapený, ale těšilo ho to. Nemohl to dát najevo a tak to ignoroval. Hermiona si, ale stále více přála zjistit, kdo je ten tajemný kluk. Nechtěla ho, ale vystrašit nebo odradit a tak o tom nemluvila. Severus ale věděl, že o tom přemýšlí.

Jednoho dne za ním přišel Brumbál, zeptat se ho jak se má. Dělával to poměrně často, ale ve skutečnosti vždy něco chtěl. Tentokrát měl za úkol zajít za Voldemortem a zjistit novinky. Nechtělo se mu tam, protože to pro něj znamenalo vynechat jednu schůzku s Hermionou. Věděl, že bude zklamaná a proto napsal dopis, kde se omluvil. Zašel do kuchyně těsně před tím než měla přijít. Jako obvykle položil na stůl růži. Už slyšel, jak přichází a tak se schoval ke dveřím, kterými tam každou noc přicházel. Hermiona o nich nevěděla. Za těmi dveřmi byla tajná chodba, která kdysi spojovala Velkou síň a kuchyň. Když si Hermiona přečetla dopis nepatrně zesmutněla. Posadila se a celý večer mlčela. Pak si všimla něčeho malého, leželo to na zemi. Natáhla se. Byl to knoflík, utrhl se mu z hábitu, když utíkal pryč. Teď Hermiona věděla, že je to jediný způsob, jak ho může najít.

Celý další den chodila po škole a kontroloval klukům hábity. Samozřejmě, že nenápadně. Zastavovala je, kvůli pomoci se SPOŽÚSem. Nikomu, ale knoflík nechyběl. Byla zklamaná. Když měli lektvary vůbec nereagovala. Snape si toho všiml a už se k ní šinul.

"Slečno Grangerová, tady Země, hodláte se soustředit?" zeptal se jízlivým hlasem.

"Prosím?" zeptala se Hermiona, když ke Snapeovi vzhlédla všimla si, že mu chybí knoflíček na hábitu. Ty zbylé byly úplně stejné jako ten, který teď ležel na dně její kapsy. Zaplnil ji vztek. Je to Snape, proč zrovna on. Celou dobu ji poslouchal. Psal ji dopisy. Nechával ji tam růži. To on je ten kluk. Nemohla tomu uvěřit, nechtěla tomu věřit.

"Srážím Nebelvíru pět bodů za vaši nepozornost." Prohlásil hlas nad ní, ale ona ho nevnímala. Těšila se na večer až mu pořádně vynadá.

Den jí utíkal o to rychleji. Soustředila se jenom na večer, na to až Snapeovi konečně řekne, jak moc ho nenávidí za to, že ji poslouchal. I on se těšil na večer. Bylo mu ještě pořád líto, že ji včera nemohl vidět, že s ní nemohl stát v té místnosti a poslouchat její hlas.

Jako už tolikrát položil dopis a růži na své místo. Za chvíli přišla. Přečetla si dopis, ale neusmála se jako obvykle, nepřivoněla si k růži. Věděl, že se něco změnilo, ale vždyť on se jí omluvil. Ne, to nemohl být ten pravý důvod. Otočila se, pohledem si změřila kuchyň.

"Vylezte!" štěkla. "No tak Snape vylezte, vím, že jste to vy!" nemohl věřit vlastním uším. Jak to věděla, ne nemůže vylézt. "Snapee, chybí vám na hábitu knoflík, já ho tady včera našla." Na dlani ji ležel jeho ztracený knoflík z hábitu. "Prohrál jste, vylezte." Věděl to, věděl, že skončil. Ona přišla na to, že je to on. Vystoupil ze stínu a pohlédl jí do tváře. Viděl, jak byla trochu zaskočená tím, že je to opravdu on. Ještě pořád doufala, že by to mohl být někdo jiný. Chtěla, aby to byl někdo jiný? Vždyť on teď o ní ví úplně všechno. Ví, že není taková jaká se zdá světu.

i hate (love) you

"Jak jste jen mohl?" znechuceně se na něj podívala. Dál mlčel. "Kdybych měla jenom o trochu více odvahy, kdybych nevěděla, že o mě teďka víte všechno, asi bych vám dala facku." Hodila po něm nenávistným pohledem. Nevěděl co říct, všechno mu to bylo líto. "Slečno Grangerová, nezapomínejte, že jsem ještě pořád váš profesor." Ale ne Severusi, tohle si neměl říkat, pokáral v duchu sám sebe. "Jste můj profesor, to vám ale nedává právo mě špiclovat. Pobavilo vás, co jsem vám řekla. Máte z toho radost. Poslužte si." Teď ho vytočila, musel něco říct, nebyla jiná šance. Co měl ale říct? Skočila mu do řeči. "Než zase začnete být nechutný a strhávat Nebelvíru body chtěla být vám něco říct. Věřila jsem vám. Sice jsem nevěděla, kdo jste, ale já vám věřila. Zklamal jste mě." To ho zabolelo víc než cokoliv jiného. "Věřila jsem vám. Jako snad jediný člověk na téhle škole. Byla jsem tak hloupá a věřila jsem tomu, že by jste mohl být jiný, ale nejste. Jste přesně takový, jak všichni říkají."

"To by stačilo, slečno Grangerová."

"Ne." Odsekla. "Vždycky jsem tady mluvila jenom já. Jste nejhorší člověk jakého znám, nenávidím vás." Rozběhla se ke dveřím. Nechtěla to říct, ale byla tak naštvaná. Jestli ji tady od začátku poslouchal musel vědět, že si to o něm nemyslí. Ohnal se a chytil ji pevně za ruku.

"Hermiono, počkej! Není to tak jak to vypadá." rychle ji pustil. Otočila se a podívala se mu do očí. "Tak jak to tedy je? Celé ty měsíce jste mě poslouchal. Užíval jste si to? Jak jsem osamělá, jak je mi smutno? Tak, jak to tedy je? Já myslím, že je to jednoduché." Pořád ale stála a koukala mu do očí. Neuhýbali ani jeden neuhnul. Už nemohl odolat, celou tu dobu si to nemohl připustit, ale teď když koukal do jejích očí si to uvědomil. Záleží mu na ní a nechce, aby to tak skončilo. Sehnul se k ní políbil ji. Chvíli se cukala, ale pak mu polibky vracela. Zcela podlehla svým citům. Už nechtěla jen předstírat. Když si oba uvědomili, co se děje odtáhli se od sebe.

"Já nechtěl jsem." Omluvil se rychle. Musel jí to vysvětlit. "Nechci aby jste si myslela, že jsem si to užíval. Všechno co jsem napsal do těch dopisů byla pravda. Já jsem vám nelhal Hermiono." Stála tam jak opařená. Věděla, že říká pravdu. Jiná možnost nebyla. Znovu ho políbila, byl překvapený, ale potěšilo ho to. Věděl, že mu odpustila. Když už nemohli popadnout dech, zadívala se mu do očí. "Myslím, že bych měla dostat školní trest až do konce života."

"Dobrá, slečno Grangerová, uděluji vám doživotní školní trest." Ušklíbl se a ona mu poděkovala dalším polibkem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

parada

(candy, 20. 8. 2008 22:44)

prave so narazila na tvoje stranky. je to uzasna poviedka a hned si ju aj ukladam do pocitaca. nedherne milujem HG/SS...idem na dalsie.

Jujdy

(Denča, 27. 12. 2007 9:53)

to je tak smutne ja sem to cetl auz vcera ale nestuihla jsem to docist. Celou noc jsem se jenom prevalovala a uvazovala jak to asi dopadne!!!!!!Je to taaaaaaak krasne!!!!