Jdi na obsah Jdi na menu
 


Abys to věděla

3. 2. 2008

Ani nevíš,jak často přemýšlím o tom, co se vlastně stalo. Co se pokazilo. Ale už to není tak jako dřív a ty to víš stejně dobře jako já. Všechno je jinak a já vím, že to není dobře.

Tolikrát jsem to už chtěla říct, tolikrát jsem chtěla volat o pomoc. Tolikrát, ale pokaždé, když už jsem byla odhodlaná a měla jsem dost kuráže na to to říct, něco mě zastavilo. Vždycky jsem pak proklínala sama sebe za to, že jsem to dokázala. A tolikrát se mi chce říct, že je to tvoje vina, že to ty za to můžeš. Tolik by se mi ulevilo, kdybych mohla vytáhnout z kapsy hábitu svoji hůlku a z plna hrdla zařvat „Crucio!!!“ a vychutnávala bych si tu chvíli. Já vím, že by mě to bolelo vidět tě trpět, ale současně bych si oddechla, konečně bys trpěla tak jako já jsem trpěla celou tu dobu.

Byly Vánoce stejně jako teďka, když jsem poprvé přísahala sama sobě, že bych nikdy nedopustila, aby ti kdokoliv ublížil. Taková ironie, viď. Sama bych nastavila vlastní krk za tvoje bezpečí. Udělala bych pro to tehdy cokoliv. Ale teď? Teď už si nejsem jistá. Asi bych zvažovala a kdybych věděla, že to přežiješ nechala bych tě trpět. Dívala bych se na tebe a věděla, že trpíš. Je to nechutné, ale já bych se bavila.

Venku už zase sněží. Bože jak moc já nenávidím sníh. Však mě znáš. Víš, ty mě neznáš. Neznáš mě, protože kdybys věděla, kdo je ta holka, co to teďka píše nikdy by jsi mi tolik neubližovala. Nikdy bys to neudělala, kdyby ti jenom trochu záleželo na tom, co jsme spolu prožily.

Koukám z okna. Sněhové vločky se lehce pohupují v prostoru. Taky bych chtěla být taková vločky,abych unikla tomu všemu. Abych mohla utéct k němu. Zní to tak nádherně. Prostě k někomu patřím a nic víc mě teď nemůže udělat šťastnější než to pomyšlení, že jsem něčí. Je to tak dětinské. Před půl rokem by se mi z toho ještě dělalo blbě. Zřejmě by se mi dělalo blbě i z tohohle dopisu a i když ti nikdy nepřijde, chci to alespoň napsat,abych věděla, že mám sílu to alespoň vyslovit.

Tak dlouho jsem se bála vůbec to vyslovit, ale teď to řeknu. Už se nebojím, už se nebudu schovávat za něčí sukni. Už je konec. I ty by sis to měla uvědomit. Už nejsme takové jako předtím. Za pár měsíců složíme OVCE a budeme dospělé. Odejdeme z Bradavic a svět už bude jiný. A já budu se Severusem. Budu s ním žít. Budeme tady jeden pro druhého a budeme spolu šťastní. To není jenom moje přání, ne to je mnohem víc. A ty to nechápeš. Nemohla bys to pochopit, protože ty seš jiná než já. Jsme tak odlišné. A možná právě to nás svedlo dohromady.

Před dvěma lety ses stala jediným světlem na mojí cestě. A já tolik potřebovala někoho komu bych mohla věřit. Všechno bylo tolik složité a já přestala uvažovat. Přestala jsem vnímat okolní svět. Nechtěla jsem žít. Nechtěla jsem být tady. Srazilo mě to na dno a já se z toho dna jako obvykle zvedla. Co mě nezabije to mě posílí, však víš. A já jsem jako brumbálův fénix vstala a začala znova žít, s novou nadějí na nový a lepší život. A když už jsem byla připravená žít nový život, všechno se změnilo, ale já nechci předbíhat. Chci ti to napsat všechno, tak jak to doopravdy bylo.

Od začátku. Bez příkras a bez zbytečných vytáček ..

Tak co bylo vlastně na začátku? Nevím, co mám považovat za začátek, ale můj život od určité chvíle nabral jiný směr. Přestala jsem být tou holkou za kterou mě všichni vždycky měli, začala jsem být někdo jiný. Někdo kým jsem možná celou tu dobu chtěla být, možná někým na koho jsem si jenom hrála. To už není na mě. Už jsem nebyla ta Sabrina, kterou každý vždycky znal. Ta za každých okolností usměvavá holka, plná života a optimismu, občas trochu skeptická a cynická, ale přesto všechno za každých okolností svá.

Tu noc svítily hvězdy. A já jako obvykle se vykláněla z okna svého podkrovního pokoje a obdivovala je. A dodnes to dělám. Když mám čas a když si to můžu dovolit. Však víš, v noci často nemůžu spát. A tak se zvednu z postele, dojdu k oknu, opatrně ho otevřu, aby nepopadala další omítka. A pak už jenom nasávám vůni noci, nechávám vánek pohrávat si s mými vlasy, které jsou často neupravené, protože kadeřník je pro mě zbytečností. Tolik jsem věřila, že na vizáži nezáleží. A v nitru sama sebe tomu ještě pořád věřím. Vím, že na tomhle zku*veném světě ještě existuje alespoň jeden člověk, kterému nezáleží na tom, jak vypadám. Kterému je ukradené, jestli mám nalakované vlasy, oholené nohy, učesané vlasy, namalované linky, jestli jsem si vyčistila zuby, jestli jsem si vytrhala obočí, jestli voním jako parfém z Avonu a abych nezapomněla, jestli mám podpatky nebo ne. Koukám na hvězdy a přemýšlím o všech svých chybách, o životech které jsem zničila. O tvém životě, který mohl být stokrát lepší, kdybys mě nepotkala, o jeho životě, jehož jsem teď součástí. O tom všem přemýšlím a vyčítám si věci, které bych si patrně vyčítat neměla, ale mě to prostě nedá.

A právě jednu z těch nocí, kdy jsem jako obvykle obdivovala krásu hvězd, jsem se rozhodla. Víš já jsem pěkná svině, ať mi to lidi věří nebo ne. Jsem. Umím předstírat víc věcí než by kteří dokázali odhadnout. Dokážu lhát častěji než by se zdálo. A umím to sakra dobře. Jsem sakra dobrá herečka a tak jsem se rozhodla hrát svou malou roli. Je to tak snadné. Předstírat, že jsi někdo, kdo ve skutečnosti nejsi. Předstírat a nic víc. Promyslet si tu lež a začít ji žít. Je to tak jednoduché a já bych o tom mohla psát neskutečně dlouho. A tak jsem začala lézt přes mrtvoly a být na to hrdá. Potopila jsem víc lidí, než se kdy zdálo, jenom pro to abych si zachránila vlastní zadek. A hle jaký mám život.. Řekni, co mi chybí. Mám všechno a žádný důvod si stěžovat. Stačilo jenom lhát, stačilo jenom předstírat. Nic víc.

Ale nebylo to lehké. Žít dva životy nikdy není lehké. Tak jako není lehké vyčarovat patrona někoho kdo nejsi. Však víš patron odráží tebe sama a já se musela naučit vyčarovat něco jiného. A ty vůbec nevíš, jaký je můj patron doopravdy. Když jsem si to zkoušela poprvé bála jsem se sama sebe, co to bude. A řeknu ti upřímně, kdybych vyčarovala něco odporného asi bych se na to vykašlala. Ale ne. Já vyčarovala laň. Byla nádherná. Krásná. Chránila mě a já nemohla věřit vlastním očím. Jenže pak jsem si uvědomila, že můj patron nemůže být laň. Ne. Všichni by věděli, koho miluji a to se nesměl nikdo dozvědět.

Ano nikdo to neměl vědět. Ale bylo to tak moc na mě vidět, až na to někdo přišel. A zrovna ta osoba o které bych si to nikdy nemyslela. A tak se stala člověkem, který od začátku věděl pravdu. Věděla jak moc ho miluji a jak moc jsem se bála si to přiznat, už jenom proto že on byl přece tvůj a já věděla, že by tě to srazilo na kolena. A byla to ona, která mi řekla, že ty to pochopíš. Že ty nejsi taková. Že ty máš ráda mě a tohle to prostě nikdy neovlivní. A kdyby jenom věděla, jak moc se mýlila. Kdyby .. další z řady těch kdyby, které za tu dobu padly. Tolikrát jsem si říkala, že kdybych byla já v tvojí kůži, chtěla bych to vědět, že já kdybych se měla rozhodnout ignorovala bych to a nikdy by to neovlivnilo naše přátelství. Kdyby. Kdyby. Kdybych se mohla vrátit v čase udělala bych jednu věc jinak. Jen jednu jedinou. Řekla bych mu to mnohem dřív. Mnohem dřív bych mu řekla, že mi na něm záleží a že nemá dělat věci, kterých bude později litovat. Protože on je oběť. Je to on kdo byl od začátku pod tlakem. Jen on. Kdybys věděla o všech těch věcech, které pro mě udělal. A nejhorší na tom je, že ani on neví, že o nich vím. Že si vážím každé malé drobnosti, kterou udělal pro to, abychom mohli být spolu. Je to smutné, ale ty si ani neuvědomuješ, jak moc je báječný. Jak moc je to skvělý člověk, který by obětovat sám sebe jen aby viděl lidi kolem sebe šťastné. A kolikrát my už jsme se kvůli tomu hádali. Řekl mi, že bude bojovat proti každému kdo mi bude chtít ublížit. Já ho přemlouvala, že je to zbytečné, že se má na to vykašlat, ale on ne. On je tak hrdý. A plný odhodlání dělat věci, za kterými si stojí. A to je to čeho si na něm tolik vážím. To je jeden z hlavních důvodů, proč bych za něj položila život. Proč bych se vzdala všeho co miluji jenom proto, aby byl šťastný.

Víš a až si tohle budeš číst měla bys vědět jednu věc. Nesaháš mu ani po kotníky! Je mi líto, že ti to musím říct zrovna já, protože většina lidí si ani nedokáže představit, že bych byla schopná něco takového vyslovit, ale … Ale .. Ve své podstatě tě nenávidím! Nenávidím tě za to, že ho nenávidíš, že jsi ani nebyla schopná mu dát šanci, nám dát šanci. A dneska večer. Tak dneska večer mě požádal o ruku. A v tu chvíli kdy jsem odpočívala pod závojem hvězd v ten moment jsem si vzpomněla na tebe. Na to, že ti to musím říct. Že se ti musím podívat do očí a říct, že Severus si mě chce vzít a že já si ho s chutí vezmu. A víš co. Já si ho vezmu na tvoje narozeniny. A potom každý rok, kdy ti bude přát k narozeninám, tak ti si vzpomeneš, že já a Severus slavíme taky. Já nejsem mstivá, jenom tě nenávidím!

S pozdravem a přáním hezkého dne Hermiona (za nedlouho Snape) Granger

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

To bylo tak...

(Nera, 22. 2. 2008 12:29)

To bylo tak.....tak úžasné! Já vážně nevím, jak to říct!!!! nemám slov! Celý tvůj blog jsem zhltla, i když mi ještě není ani 15! Píšeš strašně krásně a já mám dotaz, nechceš spřátelit blogy? Odp na můj blog ( http://denca-ff.blog.cz) a něco si u mě přečti! Pls, byla bych moc ráda!

¨:)

(Giner, 10. 2. 2008 23:05)

zajímavý nápad, pár gramatických chyb, ale jinak dost dobré:)